Drogové a alkoholové excesy kdysi patřily k britskému zpěvákovi Joeovi Cockerovi stejně jako jeho typický chraplavý vokál, jímž dokázal freneticky rozvášnit publikum. To ostatně umí pořád, i když už pár let udržuje vzornou životosprávu a z dlouhovlasého hippie se přeměnil v seriózního pána.
Z farmy v Coloradu si také občas odskočí na turné, díky čemuž bude třiašedesátiletého Cockera možné slyšet 5. listopadu v Ostravě a 12. prosince v Praze.
Bouřlivák Cocker dal už před drahným časem vale drogám. Na svém ranči u městečka Telluride v americkém Coloradu přes deset let chová dobytek, jezdí na koni, rybaří a dokonce s manželkou Pam vede restauraci. Mimo to stále nahrává slušné desky (zatím poslední - Hymn for My Soul - vydal letos).
Dvě ze svých alb - vedle osvědčených hitů - Cocker s úspěchem propagoval v České republice již dříve: Across From Midnight v červnu 1998 v Ostravě a No Ordinary World na konci března 2000 v Brně.
Narodil se 20. května 1944 jako John Robert Cocker v britském Sheffieldu. Začínal v místních kapelách za bicími a hlavně jako zpěvák s mikrofonem. V době první slávy Beatles nebyly blues a soul hudebními skauty zrovna žádané, takže obdivovatel Raye Charlese hrál po hospodách a barech, samozřejmě po práci.
Cocker je mistrem coververzí, z nichž některé k jeho vlastnímu obrazu upravené písně jsou daleko slavnější než verze od původních interpretů. V roce 1963 první Cockerův singlový pokus dát tvrdší podobu skladbě I'll Cry Instead od Beatles ještě skončil propadákem. Jeho rodiče byli tehdy nekompromisní: "Dobrá, máš nahrávku. Teď dospěj a najdi si pořádnou práci."
Další skladba dvojice Lennon-McCartney v Cockerově živelném soulovém podání - With A Little Help From My Friends - vyšplhala v roce 1968 až na vrchol britské hitparády. Singl, který podle znalců obsahuje "nejkrásnější hrůzyplný skřek v dějinách rockové hudby", a následné první LP otevřely zpěvákovi bránu do USA.
S kapelou The Grease Band se Cocker v Americe stal brzy hvězdou, stejně jako Beatles mu také pomohlo účinkování ve známé televizní show Eda Sullivana. Gigantický festival Woodstock '69 zastihl zpěváka ve vrcholné formě: Cocker při zpěvu běhal po scéně, dirigoval kapelu, chrlil energii na fascinované publikum.
"Rukama při zpěvu mávám bezděčně. Většinu času více či méně řídím kapelu, snažím se udržet atmosféru," vysvětluje Cocker pohyby rukou, pro něj i po letech další typický poznávací znak.
Do konce roku 1969 vykouzlil stále divočejší interpret ještě dva velké hity - coververze Feelin' Alright a Delta Lady, načež přišlo v roce 1970 slavné turné s Mad Dogs and Englishmen. Celá show sice brzy zkrachovala, ale byl o ní natočen film a vyšla i dvě úspěšná alba. Pak už Cockera zcela ovládl nepřetržitý mejdan, který trval až do konce desetiletí. Přesto i v tomto čase vznikly hity jako Midnight Rider či You Are So Beautiful.
Po pár odvykacích kúrách a s prožitými zkušenosti otisknutými ve tváři se na začátku 80. let Cocker připomněl dobrou deskou Sheffield Steel; na vrchol hitparády v USA se pak vrátil duetem s Jennifer Warnesovou. Díky tomu si v roce 1983 vzpomněla i Anglie, kde se Cocker 13 let v singlovém žebříčku neobjevil.
Definitivního comebacku se mistr rockových balad, který sám sebe považuje za klasického bluesového zpěváka, dočkal v 90. letech: v roce 1994 bylo výborně přijato jeho novinkové album Have A Little Faith a o dva roky později potěšil své fanoušky vynikající "unplugged" kolekcí Organic.
"Písničky, které roztancují publikum, budu zpívat vždycky," odpovídá Cocker na otázku, zda ho ještě baví pořád opakovat ty nejznámější hity. A stále platí, že na pódiu ze sebe čerstvý důstojník Řádu britského impéria vždy vydává to nejlepší.
Ilustrační foto: archiv, CTK
