Svátek tvrdosti
Justin Broadrick z Jesu: Nedělám pohodlnou muziku

O pestrosti dramaturgie festivalu Brutal Assault svědčí, že na něm letos vystoupí například projekt Jesu, který se pohybuje v melodických až ambientních vodách. Hlavní figura Jesu, Justin Broadrick (44), přitom dříve působil v extrémně hlasitých uskupeních jako Napalm Death nebo Godflesh. Brutal Assault začíná 6. 8. v pevnosti Josefov.

Nebojíte se, jak publikum Brutal Assaultu, naladěné na agresivní notu, tvorbu Jesu přijme?

Nehrajeme na hlavním pódiu, sami jsme chtěli vystoupit v jednom ze stanů, tak se snad s "ne-fanoušky" mineme (smích). Ale na hlavním pódiu jsme na Brutal Assault hráli asi před čtyřmi lety a publikum nás přijalo velmi dobře. Jesu nezní extrémně, naše tvorba je však extrémní emocionálně. Nejsme obyčejná rocková kapela, experimentujeme s elektronikou, máme zadní projekce... Hrát v "obyčejné" skupině by mě už nebavilo.

Ve své tvorbě si v různých projektech pohráváte s naprosto odlišnými žánry. Zajímají vás očekávání posluchačů a jejich reakce?

Většinou čekám negativní odezvu - a pak jsem příjemně překvapený. Hodně riskuju, soustavně zpochybňuju konzervativní posluchačské postoje. Jsem na negativní reakce zvyklý, nedělám muziku pro to, aby se při ní lidé cítili příjemně.

Jak svůj arzenál projektů - vedle Godflesh a Jesu třeba Final nebo Techno Animal - koordinujete?

Godflesh a Jesu jsou moje komerčně nejúspěšnější projekty, z nich žiju, ale nechci kvůli nim zanedbávat ty ostatní. Dělám nekompromisní muziku ve všech tvarech, je to boj, ale jinak bych to nechtěl. Užívám si, že můžu pracovat v tolika různých žánrech - i když mám pocit, že jich vlastně není tolik, podle mě pořád opakuju ty samé emoce. Godflesh je frustrace, vztek, Jesu spíš melancholie, introspekce. Času ale bohužel není nikdy dost. Lidé si myslí, že když mám vlastní hudební společnost, tak v ní pracuje aspoň deset lidí. Ale já si dělám všechno sám.

Včetně výrazných obalů desek: třeba obal alba Godflesh Streetcleaner mě kdysi přivedl k neobvyklému filmu Mutace. Podle čeho tituly vybíráte?

Vizuál je integrální součástí celého díla a jsem nadšený, když posluchači ukáže cestu dál k mým inspiračním zdrojům. Ty bývají obskurní: na avantgardní filmy, ze kterých někdy čerpám, asi chodí jiné publikum než na Godflesh, Mutace Kena Russella zase byla poměrně velká hollywoodská produkce. Mám rád umění, které je nejednoznačné, ale zároveň nabité významy.

Mluvíte o umění dost abstraktně, ale my novináři máme rádi škatulky. Když pracujete v tolika žánrech a využíváte různé zdroje, jak snášíte, že se vás lidé snaží někam zařadit, dát vám "nálepku"?

Škatulky jsou potřeba. Kdybych proti nim brojil, byl bych sám proti sobě. Vnímám je jako nutné zlo, ale pokud posluchače k mé hudbě přitáhnou, tak super. Hudba je pro mě prostě hudba. Novináři i fanoušci mi říkali, že Jesu jsou post-rock, shoegaze, gaze-metal, všechno možné... Rezignoval jsem. Staré žánry se vyčerpaly, míchají se navzájem, vždycky je nějaký žánr populární a pak vyhasne, lidé se posunou dál. Doufám, že v hudbě dokážu fungovat déle, když nejsem spojený s určitým směrem.

Když čerpáte z tolika žánrů, jak velký máte hudební archiv?

Obrovský, jsem hudbou zahlcený. Mám tisíce desek a CD, a teď, když žijeme v digitální době, i tuny stažené hudby. Jsem co do konzumování hudby a umění vůbec chamtivec, zahlcuju se jimi. A právě digitální doba to umožňuje: člověk za den stihne naposlouchat celou diskografii jedné skupiny, zatímco dřív do shánění desek musel investovat čas a peníze. Poslouchám asi všechny hudební žánry, nemusím snad jen world music. Jsem eklektik.

I přes množství projektů jste nikdy nevydal album pod vlastním jménem, třeba akustické nebo country. Uvažujete o tom?

Spíš ne. Jesu se tradiční písničkářské tvorbě blíží, je ovlivněné folkem a alternativní country. Předposlední desku Jesu Ascension vydala značka Caldo Verde Marka Kozeleka z Red House Painters a Sun Kil Moon, který dělá věci na pomezí alt-country, něco z toho do mě asi nasáklo. Nevylučuju žádné vlivy, ty moje jsou limitované emocemi, většinou negativními. Ale country album neplánuju. Možná, až mi bude šedesát.

Brzy vám bude pětačtyřicet, bilancujete?

Jediné jubileum, které na mě mělo vliv, byla třicítka, zápasil jsem s ní několik let. Teď si sice uvědomuju, že už mi tělo ani paměť neslouží jako dřív, a zrovna fyzickou výdrž jsem při vystupování s Godflesh potřeboval, ale to jsou tak jediné nevýhody mého věku. U Jesu mám kliku, že při hraní nemusím tolik makat, zvládnu to i v šedesáti. A znám muzikanty jako je třeba Michael Gira ze Swans, kteří podávají fyzicky těžké výkony i daleko po padesátce. Věk je jen číslo, i když si to mé tělo možná nemyslí.