Introvertní romantika, nebo naopak rozdováděný mejdan? Bylo by přinejmenším hloupé se tvářit, že jeden ze směrů (a je jedno, který) je ten "tabulkově" správný a druhý znamená předem jasnou cestu do pekla. Každý má svoje a kdokoli může akceptovat oba. Anebo je také oba odmítnout. Volba hudbu přijmout, a udělat z ní něco, co dotyčného obohacuje, anebo se naopak vůči ní vymezit, je stejně skvělá jako hudba sama.
Luno: Close to Silence (Indies Scope)
http://bandzone.cz/luno
Doba módy unplugged alb je už asi pryč, ale ani v nejmenším to neznamená, že by občas nějaké nemohla být příjemným zpestřením. Luno, pražské indiepopové kvinteto, si akustickou verzi koncertně vyzkoušelo loni, a poté co si zpěvačka Ema odbyla příjemnou mateřskou povinnost, vydalo s letošním jarem i její studiovou verzi. Ta docela dobře ukazuje to, co možná mnohdy zaniklo v plochách zasněných kytar: že totiž skladby mají silný autorský potenciál a svlečené do pouhého písničkového základu fungují i bez efektů a elektronického zdobení.
Lehce kacířskou myšlenkou je pak názor, že v této podobě někdy znějí i překvapivě lépe. Své v tom jistě hraje roli i fakt, že jde v podstatě o best of výběr, neboť skladby vyfiltrované ze čtyř vydaných titulů doplňují už jen dvě coververze. I tak je ale už po prvním poslechu jasné, že nejde jen o samoúčelnou kuriozitu, ale o potenciální novou cestu, která zůstává otevřená.
Už od prvních tónů klavíru je jasné, že tu ještě mnohem více než jindy vše táhne i korunuje Emin hlas. Je posmutnělý a zamyšlený, ale přesto uhrančivě magický. Jasně dává najevo, co je hlavní klenot kapely. Má takovou sílu, že dovoluje celé kapele zvolnit a uvolnit prostor. Zjednodušení aranží mnohým písním prospělo: jsou vzdušnější, často dramatičtější, krásnější, s výraznějšími možnostmi gradace.
Předělávky Roe-Deer a Depeche Mode potvrzují schopnosti kapely, ale jsou i příjemným zpestřením autorského přístupu, neboť vnášejí popovější polohu. Asi ne každý totiž přivítá písničkovější a intimně komorní romantiku. Celá první polovina testuje posluchačskou věrnost a sází muzikantsky jen na klavír, až počínaje Come and Fail se odkrývají skutečné možnosti celé kapely. Ani pak ale celek nikdy neklesne k popové prvoplánovitosti.
Základní dnes už pětici posílilo i kvarteto smyčců a vokály dvojice sester Katzerových (z nichž se mimochodem klubou jedny z nejlepších vokalistek široko daleko). A jestli lze albu něco vytknout, pak je to skutečnost, že na něm služeb hostů Luno nevyužilo více.
Nicméně i tak to nakonec vůbec nedopadlo zle: jestli se původně nabízela myšlenka, že šlo především o vyplnění času Emina mateřství, aby se kapela nemusela dočasně zastavit, nakonec to skončilo pozoruhodnou položkou v diskografii, která z ní i zpětně bude vyčnívat výrazněji než její v mnohém mezi sebou zaměnitelní předchůdci. A dost možná ke kapele přivede i ty posluchače, kteří by se jí jinak vyhnuli.
Mydy Rabycad: Glamtronic (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/mydyrabycad
Elektroswing jako žánr výrazně rozděluje posluchače na dva tábory: pro jeden je svěžím větrem do lesíka taneční hudby, pro ten druhý pak čirým zlem v cílení na posluchačskou první signální. Důkazem, o jaký fenomén jde, jsou mimo jiné i Mydy Rabycad: po necelých třech letech vydávat druhé album, z nuly se dostat do pozice kapely, která si může dovolit ho pokřtít v jednom z nevětších pražských klubů (z jehož pódia se jejich mnozí kolegové nepodívají ani po mnoha letech existence) a dostat se i do zorného úhlu komerčních médií, se prostě nestává každému. A to už ani nemluvě o koncertech v zahraničí nebo účasti na festivalech jako slovenská Pohoda.
Svěžest a suverénnost, podložená množstvím odehraných koncertů, se promítla i na druhou nahrávku. Mnohem důležitější však je, že nezůstala u elektroswingových dogmat, a ačkoli jazzové nálady tu stále tvoří výrazný stavební prvek, zdaleka nezůstává jen u nich. Jako by od počátku chtěli tvůrci posluchače přesvědčit, že si dobře uvědomují, že největším problémem elektroswingu, který jsou ochotni uznat i jeho příznivci, je opakování a nenápaditost schémat, která časem začnou nudit i ty, kteří zprvu byli nadšeni.
Mydy Rabycad naopak na své druhé desce nudu zahánějí do kouta. Hodně prostoru dostává i nadprůměrný hlas Žofie Dařbujánové, a když se přidají smyčce jako v závěrečné Dreamland of Mine, je tu najednou síla, která by se neztratila ani v titulcích libovolného příběhu s agentem Jejího Veličenstva. Jamesem, co má číslovku 007. A paradoxně nejzbytečnější je naopak deska tam, kde se retro odéru dobrovolně vzdává a hlas ustupuje tanečnímu dusotu jako v Ready to Stay - pak už ji z kómatu neprobere ani svižně odsekávaná ska kytara.
Skladby si šikovně pohrávají s kontrasty a přímo přivolávají atmosféru tančírny. Tedy té, kterou by klidně mohl zajít navštívit a něco málo tam popít Phil Marlowe - aby později za doprovodu kapely na pódiu v noblesních kulisách dostal svou další "nakládačku". Album sice ani na okamžik nezní nijak novátorsky, ale vyvažuje to skvělými groovy, ironií naočkovaným nadhledem, s jakým míchá tradici s elektronickými samply, výrazně diktujícím rytmem, sexy basovými linkami a zručně zaranžovanými dechy. Ani na okamžik to celé nezní provinčně a snadno rozcuká končetiny i těm, kteří jinak k tanci nemají sklony.
Bylo by úsměvné se tvářit, že v případě tohoto alba jde o nějakou nezávislou scénu - jeho ambice směřují k vyprodaným velkým sálům, plesům, firemním večírkům, šampaňskému tekoucímu proudem a popůlnočním časům na hlavních scénách festivalů. Nechce nic sdělovat ani ohromovat experimenty či objevností, ale provedením, přirozeností a propracovanými aranžemi. A také roztančit a bavit ty, kteří o to stojí. A jde mu to až překvapivě snadno.
