Domácí hudební tipy
Laškovné obcování se strunami i klávesami

Ne všichni úspěšní muzikanti patří zároveň ke špičkovým instrumentalistům, a jsou i žánry, kde úroveň zvládnutí vůbec nehraje roli. Přesto je ale vždy radost naslouchat těm, kteří se pohybují v tomto směru v pomyslné první lize. A ještě lepší je, když se vysoce zvládnuté řemeslo projeví i v kvalitě produkované hudby: mnohdy to totiž není samozřejmé.

Vladimír Merta & Václav Veselý: Kecy  (Galén)   https://play.spotify.com/album/4zIkCOGWZuxK1X3eKHqk5B

Vladimír Merta je v poslední době velmi vydavatelsky plodný. Ostatně - jen jsem si stačil pořádně proposlouchat toto dvojalbové ohlédnutí, za pár dní se objeví Mertova další, tentokrát zcela aktuální deska Imagena. Dvojice archívních koncertů vrací do roku 1988. Nabízí unikátní spojení jednoho z mála písničkářů z někdejšího sdružení Šafrán, který vydržel neemigrovat a respektovaného rockera, spolupracovníka Michala Prokopa či Vladimíra Mišíka, později vyvrcholilo založením skupiny Dobrá úroda. Pětadvacítka skladeb navíc zachycuje skvělý výsek Mertova repertoáru včetně několika už nesmrtelných skladeb.

Oba koncerty dělí půl roku - ten druhý je díky datu vzniku více "vánočnější", retrospektivní, možná i trochu zamyšlenější. Určitý klíč k poslechu dává ve sleevenote sám autor, když říká, že co nestihly jeho vlastní prsty, hbitě doplnil jeho spoluhráč. Skladby jsou instrumentálně vyšperkované, aranžérsky nazdobené, dostávají nový rozměr. Navíc o co je Merta díky spoluhře disciplinovanější a méně hráčsky rozevlátý, o to více se "odvazuje" pěvecky. Střídání elektrických i akustických kytar plus Mertovy foukací harmoniky a Veselého akordeonu vytváří poměrně pestrou galerii, což nechává vzpomenout na výtečnou produkci a aranžérský přínos Emila Pospíšila na albu Texty Vladimíra Veita.

Logicky se objevuje myšlenka, zda může nahrávka oslovit i mladší než pamětnické posluchače. Domnívám se, že ano: skladby v sobě akumulují značné množství poezie i zhudebněné svobody, se kterou v sobě mají zakódované ignoranci častých dogmat. Merta se už v tomto období dávno vzdálil schématickým stavbám folkových písniček i snaze o to, aby ho pochopil každý. I proto se při troše fantazie u poslechu otevírá téměř fantaskní svět, ze kterého ovšem vyšlehují satirické záblesky, přesně reflektující realitu.

Jasně, že asi nejvíc vydaná kolekce potěší Mertovy fanoušky, a nejen pro to, že vrací do doby, kdy byl jejich idol ve skvělé formě a ještě neměl později již zřejmé problémy s alkoholem. Těžko říct, zda to je výsledek tehdejšího uvolňování poměrů, ale souhra dvojice zní hlavně na prvním disku optimisticky, uvolněně, svěže i vyrovnaně - pryč je temný, depresivní podtón, s jakým (občas tytéž písně) autor hrál ještě o několik let předtím. Ale bez ohledu na to se posluchačům dostala do rukou (a k uším) lahůdková záležitost, která muzikantské mistrovství předkládá nikoli v prvním plánu, ale jako součást vydatné porce autorské výpovědi. A jako taková by mohla a měla být pro současné tvůrce přinejmenším inspirativní.

Ondřej Ruml: Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha
(Warner Music)

Album někdejšího absolventa X Factoru může být až nečekaným indikátorem toho, jak jste na tom s předsudky.  Mladý zpěvák totiž patří k těm interpretům, u nichž sice nikdo nepochybuje o muzikantském talentu i schopnostech, ale zájem o ně projevují spíš jiní, než hudební fanoušci. A nutno říct, že tato sorta umělců tím, v jaké společnosti se vyskytuje, jim v tom rozhodnutí je ignorovat, občas i dává za pravdu. Rumlova novinka je ovšem onou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Ondřej Ruml si totiž dovolil sáhnout na téměř národní stříbro - po svém a originálně přezpíval známé evergreeny autorského tria Osvobozeného divadla, ke kterým existuje taková úcta, že si na ně málokdo troufne. Na pomoc přizval špičkové jazzové muzikanty, Matěj Benko Quintet.  A světe div se, ono se mu to povedlo - jak totiž poznamenává  na obalu Zdeněk Svěrák, který si s Rumlem zazpíval i populární Stonožku, nejde tu o pokus o uctění klasiků, ale "vychutnávání".  Pocta tak přichází sama, bez urputné snahy i  laciného vzývání.

Celá nahrávka je až nezvykle uvolněná, přirozená, jakoby písně v této podobě existovaly  už od počátku. Aranžmá v duchu moderního jazzu se nesnaží o progresivitu za každou cenu, ctí podstatu. Na druhou stranu není strnulá v nábožné úctě: otře se o nejrůznější žánrové výboje, občas metamorfuje i v průběhu jediné skladby. Jde tak místy o zcela nový, poučený, ale i  aranžérsky originální pohled. A to přesto, že vybrány byly ty prakticky nejznámější písně, Kloboukem ve křoví počínaje, přes Život je jen náhoda, až po Šaty dělaj člověka.

Sám Ruml ovšem za muzikantskou špičkou jazzové scény nikterak nezaostává. Skvěle frázuje, vdechuje písním  novou živelnost; ani na okamžik tak vše neklesne k akademicky chladnému podání. Zpívá s jistotou a zcela suverénně. Jestli ještě někdo v minulosti váhal nad jeho talentem, tady má  pádnou odpověď.

Album, ačkoli neobsahuje původní repertoár, bude jistě zapsáno v soupisce toho nejlepšího, co přinejmenším v rámci žánru letos vzniklo. Ale pokud by ve výročních anketách existovala kategorie "překvapení roku", pak se jedná nejen o žhavého kandidáta, ale o více než pravděpodobného adepta na vítěze. S velkým náskokem před konkurencí.