Jeho písničky si ve 30. letech minulého století zpívala celá Praha a zpívají se dodnes. Jaroslav Ježek, který zemřel 1. ledna 1942 ve věku 35 let v New Yorku, skládal hudbu zejména pro Osvobozené divadlo, jeho doménou byly jazzové, bluesové i pochodové songy, ale také moderní orchestrální a koncertní skladby. Ač Ježek prakticky neviděl a trpěl nedoslýchavostí, stihl se za svůj nedlouhý život stát hudebním velikánem.
Tvorba skladatele, který zpřístupnil jazz široké obci posluchačů, je spjata především s Osvobozeným divadlem a se jmény jeho nejbližších spolupracovníků a přátel - Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Nerozlučná trojka měnila historii divadla a populární hudby od roku 1928. Jejich oficiálním společným "Opusem č. 1" se stal Three Policemen Step o rok později, podle kterého si přezdívali Tři strážníci.
Ježek se v té době stal hudebním šéfem divadla - tedy zároveň skladatelem, aranžérem, kapelníkem a ještě hrál na piano. To už měl za sebou studia klavíru a kompozice na pražské konzervatoři, pokračování na mistrovské škole u Josefa Suka i půlroční stáž v Paříži, kde se seznámil s evropskou hudební modernou.
Ježkův obrovský talent musel od malička projít těžkými zkouškami. Ve třech letech oslepl na pravé oko, levé měl také napadené šedým zákalem. Následkem spály navíc Ježek trpěl i nedoslýchavostí. Od roku 1914 strávil šest let v Hradčanském ústavu pro výchovu a léčení slepých a na oči chorých dětí. Zde se naučil hudebním základům, pro svůj milovaný jazz se ale zřejmě už narodil.
Před nastupujícím nacismem byl stejně jako Voskovec s Werichem nucen emigrovat. V Americe se však necítil dobře, pomáhala mu jen hudba. Jeho zdravotní stav se ale nemilosrdně zhoršoval, zejména kvůli chronickému onemocnění ledvin. Svou dobrou duši, českou exulantku Františku - Frances Bečákovou, si vzal takřka na smrtelné posteli 29. prosince 1941. O tři dny později v New Yorku zemřel. Urnu s Ježkovým popelem přivezla po válce jeho žena do Prahy a 5. ledna 1947 ji uložili na Olšany.
