Po změně žánru a spolupracovníků mění zpěvačka Lenka Dusilová i svůj přístup k životu. Má novou koncertní desku se skupinou Baromantika, ačkoli v posledních letech strávila spoustu času v zahraničí, v nejbližší době se nechystá cestovat, a stále víc ji baví spolupráce s divadlem.
Před časem jste absolvovala nemalý hudební přerod, z živelné zpěvačky, přeskakující od rocku do folklóru, do zamyšlené a klidné polohy. Co tuhle výraznou změnu způsobilo?
Věci se nejlépe dají řešit tak, když se k nim člověk co nejupřímněji postaví čelem. A já jsem se ocitla v momentě, kdy jsem měla pocit, že mám co řešit. Určitě v tom hrál roli i věk a možnost si už bez předstírání uvědomit svoje schopnosti. To, kde mám pevnou půdu pod nohama a kde ne, mi dává jistotu, kudy se pohybovat a jak. Hodně teď přemýšlím nad tím, s kým sdílím svůj čas, jak chci svůj život žít, a jak chci nakládat se svoji energií. Hodně při tom, co dělám, pracuji s emocemi, takže si musím i dávat pozor na to, abych ze sebe nevydávala vše, ale vždy si alespoň něco málo nechala i pro sebe.
Je to jen zkušenostmi a věkem? Někdy se zdá, že muzikanti se tomu být dospělí, podvědomě sami brání. Chtějí zůstat "velkými dětmi", se vší hravostí, fantazií, energií a otevřeností, kterou s věkem většina z nás ztrácí. A mnozí pak i postupující věk těžce nesou a pořád se stylizují do puberty.
No jasně. Jenže já nerada žiju v iluzích. Podobné životní nastavení chápu, je to celkem romantické, když to někomu vydrží. Já mám ale životní filozofii jinou.
V čem spočívá?
Asi v touze eliminovat zdánlivé osobní utrpení, které během puberty gradovalo k nesnesitelnosti sama sebe. Za tím možná stál nějaký strach z nepřijetí, nesmíření se s mnoha věcmi na kterých lpím, lidech, představách... Já nevím. Důležité je hledat co jsem zač. A souvislosti s tím. Hodně jsem se snažila pochopit příčiny svého chování. Zažila jsem od té doby dost věcí, na kterých jsem se rozbíjela a pak se s tím smiřovala či se z toho léčila. Od jistých konkrétních momentů jsem pochopila nějaký přirozený proud, ve kterém teču, a začala se uvolňovat. A je mi na světě fakt dobře.
V posledních letech je vaší nejbližší spolupracovnicí talentovaná jazzová pianistka a skladatelka Beata Hlavenková, která patří k mladé generaci muzikantů, úspěšných i ve světě. S ní se v tom shodnete?
Určitě. Začaly jsme spolu hrát už v roce 2005, následoval projekt Eternal Seekers, kde ještě figurovalo kvarteto Clarinet Factory, a od té doby spolu žijeme ten hudební život, se všemi negativními i pozitivními momenty. Teď máme Baromantiku. Beata je ale i spoluautor mnohých skladeb, se kterými si v určitém stádiu nevím rady, ona vstoupí, dotáhne je a "dovysloví" některé fragmenty a nápady. A vznikají krásné věci.
Je pro vás důležité mít okolo sebe podobně spřízněné duše?
Určitě je. V pracovní i osobní linii. A to spolu nemusíme sdílet zas až tak mnoho času. Nějak už tak spolu či vedle sebe rosteme, učíme se od sebe, nastavujeme si zrcadla, občas to bolí. Vždycky v tom hodně hraje roli ego - ve chvíli, kdy ho člověk v sobě "zpracuje", obvykle přijde na to, že potřebuje nějaké další lidi, aby jeho svět fungoval ze všech stran.
* Jak vzpomíná na dobu, kdy byla rockerkou?
* Bude zas zpívat s Lucií?
* Proč už nejezdí na Aljašku?
* Čím relaxuje?
* Jak se proměna přístupu k hudbě promítla do jejího osobního života?
Odpovědi na tyto otázky se dočtete v kompletním rozhovoru v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 4. listopadu.
