Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava byl v mnohém zlomový. Nejenže se setkal s takovým zájmem, že byl vyprodaný už předem, ale provázely ho extrémní klimatické proměny. První dvě třetiny probíhaly za tropického vedra, v té závěrečné pak zas došlo na vydatné, dlouhodobé a opakované deště. Přesto se pořadatelé s těmito komplikacemi vypořádali víc než dobře.
A pohled na diváky, s úsměvem se brouzdající v loužích či ještě předtím hromadně poskakující za hustého deště v pláštěnkách a v mnohatisícovém davu na skupinu, kterou ještě před festivalem skoro nikdo z nich neznal, byl víc než dobrým vysvětlením faktu, proč má mezi stále větším množstvím návštěvníků přehlídka pověst jednoho z nejlepších festivalů u nás.
Sobotní program, ještě stále do vedra, odstartovala bohužel zpráva o neúčasti německého funky Sorgente, kteří na poslední chvíli odřekli pro nemoc. V počínajícím odpoledni pak byl k vidění třeba Marek Ztracený, jehož tklivé a přeslazené cajdáky ale bylo ochotno sledovat jen pár desítek diváků. Na hlavní scéně zahrál Čechomor své letité hity, z nichž mnohé notoricky znají i ti, kteří ho nikdy koncertně neviděli. Nestálo už by to za to trochu obměnit repertoár, pánové? Prvním překvapením, ale za to pořádným, byl tak blok grónské zpěvačky Nive Nielsenové. Křehký, příjemný, a zcela afektuprostý zpěv doprovázela inuitská skladatelka hrou na kytaru nebo červené ukulele. Díky početné doprovodné skupině však mělo celkové vyznění blíž než k libovolné představě o worldmusic k alternativní country nebo i některým polohám freak-folkařů. Místy komorní a posmutnělé, a místy pak až upřímně otevřené a vstřícné písničky byly plné emocí a zároveň i vydatné porce pokory. Právě podobné objevy jsou nakonec na Colours mnohem důležitější než bloky velkých hvězd.
Zatímco na druhé největší "stejdži" na Černé louce řádili v tříhodinovém (!) vystoupení nezničitelní MTO Universal ze sólisty z divadla Sklep, další obrovský dav se shromáždil u divadelního šapito na představení La Putyka a ačkoliv stan měl kapacitu přes 1200 míst, několik set diváků se dovnitř vůbec nedostalo. Ti, kterým se to podařilo, pak hlasitě aplaudovali a docházelo k až podivným situacím, kdy nekritické nadšení sklízela i mnohá bezvýznamná poznámka herců. Představení však herci nedohráli, neboť po meteorologické předpovědi o blížící se bouři pořadatelé produkci po třičtvrtěhodině předčasně ukončili a stan pohotově a profesionálně z bezpečnostních důvodů vyklidili.
Následný přívalový liják nejenže na hodinu přerušil program festivalu, ale ochromil celou Ostravu, ve které přestaly jezdit trolejbusy i tramvaje. Po vydatném, ale naštěstí rychlém dešti se téměř všichni návštěvníci sešli u hlavní scény, a obří dav, zaplňující každé místo plochy přivítal před časem znovuobnovené irské The Cranberries. Zcela charakteristický agresivní ječák Dolores O` Riordanové publikum odměnilo nadšením a jasně dalo najevo, že melodické, nenáročné a přitom dynamické poprockové písničky jsou v tuto chvíli přesně tím, co potřebuje. The Cranberries vystavěli svůj blok na důkladně vygradovaném výběru, složeném prakticky ze samých hitů, takže ovace nebraly konce. Před přídavkem samozřejmě došlo i na notoricky známou Zombie.
Chvíli po jejich bloku se ale opět přihlásil déšť, hustý, vydatný a bohužel už ne krátkodobý. Program se ovšem tentokrát nezastavil a vidět tisíce nadšeně reagujících posluchačů, kteří oděni do pláštěněk tančili na Afro Celt Sound System, byl zážitek. Dav pod pódiem byl takový, jakoby šlo o bezvýznamné krápání a ne silný déšť, a setkání elektronických tanečně laděných rytmů s africkými i keltskými nápěvy i zvuky tradičních nástrojů prostě výtečně zafungovalo. Spojení techna a world music vlivů totiž ve výsledku nedávalo umělé a vykonstruované etno, ale nesmírně živoucí dialog kultur, spojení vzájemně se obohacující a komunikující.
Svou živelností je ale přesto převálcovala jízda mexických El Gran Silencio. Ti už měli zase výhodu toho, že přestalo pršet a vzduch se příjemně ochladil. Jejich skladby byly ďábelsky chameleónské - často začaly jako typicka latino lidovka, zpěvně s akordeonem a marriachi kytarami, jak vystřiženými z mexických westernů. Postupně ale skladbu přes skočnou ska mezifázi vygradovali k až punk-corovému nářezu a proměnili v úplnou divočinu. S bezelstným úsměvem přeskakovali mezi všemi vlivy, ve kterých krom reggae a punku nechyběl ani hiphop či vzpomínky na rapovaný metalový crossover z první poloviny devadesátých let. Celá ta hmota však držela pospolu jak kvalitní cement. Pro pokročilou hodinu ideální program.
Na druhém břehu řeky sobotní program zakončili domácí Midi lidi. Jejich set zafungoval až překvapivě vesele a zábavně. Sledovat po půl třetí ranní početný mnohasethlavý tančící dav, skandující úderné slogany, působilo vyloženě optimisticky. Brněnská trojice poskakovala za svými mašinkami potřeštěně uvolněně, a třeba bílá prostěradla, prostřednictvím kterých se proměňovali v archetypy pohádkových strašidýlek, přesně dokreslovala situaci. Ačkoliv mnozí a mnohé mezi obecenstvem byli značně promoklí, přesto nikde nebyla k vidění rozmrzelost, ale jen nadšení, smích a evidentní chuť si vše užít i navzdory počasí. V sobotu tak nakonec kvůli trvajícím problémům s deštěm z programu vypadl jen zpěvák Brendan Perry, se kterým už na místě pořadatelé dohodli na náhradním termínu.
Neděle, jako poslední den festivalu, proběhla nejen za prakticky soustavného drobného deště, ale i s citelným ochazením. Circus Ponorka alias jednočlenný band kytaristy Honzy Ponocného nejenže všechny pobavil svým vrstvením v reálném čase vyrobených smyček, ale i nakažlivým optimismem a chytrými popovými melodiemi. Podobně jako páteční blok Lenky Filipové i vystoupení Marty Kubišové z programu nijak netrčelo a většina ho přijala jako příjemné zpestření. Za doprovodu skupiny vedené klávesistou Petrem Maláskem zazněly především zpěvaččiny největší hity z konce šedesátých let, které byly sázkou na jistotu.
ČTĚTE TAKÉ: Festivalový zápisník: divoký rej tance na ostravské louce
Slovenské seskupení okolo zpěváka Nora Červenáka, ZVA-12-28 Band, sice kdysi vzešlo z bluesové scény, ale v současné době je to jen jeden ze stavebních prvků. Vedle přirozeného muzikanství u posluchačů zabodovaly i vtipné a často sarkastické texty. Ozdobou na divadelní scéně v závěrečný den se stalo představení Rosti Nováka 8-polib prdel kosům. Protagonista ho proměnil v neskutečnou show, ve které krom něj "hrálo" i publikum, a střídaly se mluvené vsuvky, předtočené projekce, loutky a artistické výkony. O cukrovinkách, poletujících vzduchem, ani nemluvě.
Švýcarka Sophie Hungerová střídala polohu osamoceně písničkářskou se skladbami s citlivým doprovodem bezvadně sehrané kapely, a už jen tím by bývala byla poslechově i vizuálně vděčnější než mnozí její kolegové. V posmutnělých písních s vlivy šansonu i energického rocku, ale navíc nabídla i silné melodické nápady a sympaticky umanutý a vyzrálý projev, kterým si všechny rychle získala. Její skladby, uhrančivé a tajuplné, prozradily, proč ji všude v Evropě adorují jako vycházejích hvězdu na písničkářské sceně.
Další vystupující, klavíristka Regina Spektorová, znamenala svou účastí pro mnohé splněný sen. Navzdory provokativní pověsti zahrála křehce stavěné a zadumané kompozice, introvertní i rozevláté zároveň, s grácií i civilní přirozeností. Jakoby i na pódiu dospěla a chtěla dát najevo, že frackovitá rozjívenost, patrná ze starších nahrávek, už není potřeba. Zároveň si ale uchovala určitou míru milé mladistvé naivity, za kterou schovává chytrou intelektuálku a dovoluje ji i vedle hlubších témat neztrácet hravost. Bravurní klavírní doprovod vzešlý z klasického vzdělání a dokonale vystavěný setlist, ve kterém se střídaly zpěvaččiny největší a poslechově vstřícné hity typu On The Radio s křehkými zamyšleními jen dokreslily skvělé vystoupení.
Závěr celého festivalu patřil největší legendě, už několik desetiletí vyžile působícímu Iggy Popovi. V Ostravě ovšem tentokrát nevystoupil ani Iggy Pop, ani The Stooges, ale poprvé u nás Iggy & The Stooges - a jen skalním fanouškům neuniká ten rozdíl. Jestliže předchozí královna přinesla sofistikované intelektuálství, s kmotrem punku vše rozsekalo dřevorubecky syrové pojetí rokenrolu. Instrumentálně zruční hudebníci s dobrým sluchem nejspíš neměli u skřípajíci kytary, kvílivého saxofonu a častých rytmických neshod daleko k pláči a opovržení, přesto šlo o archetyp rockové hudby ve své nejlepší podobě. Frontman je stále i přes vysoký věk v neuvěřitelné kondici a svými divokými pohybovými kreacemi to dokazoval každou minutu půldruhé hodiny trvajícího bloku. Mezi zpěvem se šklebil, dělal si z publika legraci různými opičkami a gestikulací, neustále ho vybízel k reakcím a při předposlední skladbě hlavního setu, legendární Wanna Be Your Dog nejen běhal po čtyřech a štěkal, ale během sólové vsuvky slezl i mezi fanoušky pod podium. Ty si ovšem už pár desítek předtím naopak na chvíli pozval k sobě nahoru a houf z nich nechal zapogovat přímo mezi členy kapely. Husté mrholení v té chvíli jistě nikomu z publika nevadilo. Slavná No Fun, kterou si často půjčovaly různé mladší skupiny, neuzavřela jen sérii přídavků, ale i celý letošní, i přes divoké změny počasí nadmíru vydařený ročník Colours of Ostrava.
Foto: ČTK
