Ostravská skupina Kryštof vydává po více než třech letech, překvapivě už na úplném začátku roku, novou desku Jeviště. O ní, o špatných manažerech i hledání nových cest mluvil s TÝDNEM frontman Richard Krajčo.
"Jsem jen prázdný kulturák," zpíváte v titulní skladbě. Je spíš o pocitu prázdnoty nebo o podvědomém strachu muzikanta, že popularita jednou skončí?
Spíš mě opravdu fascinuje prázdno obecně. To je hrůza pro každého muzikanta i pro herce. Má to v sobě symboliku, obzvlášť ve spojení s kulturákem. Starým komunistickým zařízením, kde zůstaly umakartové stoly a židle, plné popelníky od poslední akce a chlad. Tohle téma mě zajímalo. Spousta muzikantů říká, že má sny, kdy přijdou na koncert a nikdo tam není. Nebo se na jevišti děje něco, co tam nepatří. Obecně - alespoň pro mě - má jeviště určitou magii, nicméně naše deska se tak jmenuje i proto, že jí podle nás ta písnička udává ráz.
Vy také máte sny o tom, že nepřijdou diváci?
Mám. Většinou když nás něco čeká, třeba před turné nebo po prázdninách, když se vracím do divadla a máme tzv. "oprašovačky". Pak se mi zdá třeba že jsem ji nestihl a že mám v hlavě úplně prázdno a nevím co hrát.
Desku vydáváte v lednu. To bylo ještě před pár lety pro jinou než undergroundovou kapelu nemyslitelné - alba vycházela do Vánoc, a nebo pak až na jaře.
Je to neobvyklé i dnes. Zkrátka jsme si řekli, že pokud si náš fanoušek chce desku koupit, což dnes není samozřejmost, tak si ji koupí i v lednu nebo únoru. Teoreticky jsme ji mohli vydat před Vánocemi, ale nechtěli jsme ji uspěchat. Věděli jsme, že v únoru jedem na turné, takže jsme si nakonec řekli, že leden bude dobrý.
Teď budete mít na Kryštof také víc času, protože skončilo vaše dlouholeté moderování televizní Medúzy. Navíc konečně skončí i časté obviňování z určitého protekcionismu pro Kryštof. Nevýhodou ovšem může být, že zmizíte z obrazovky, což se může projevit na popularitě.
Já jsem se v Medúze rozhodl skončit dobrovolně, už jsem o tom mluvil v září. Šest let jsem dojížděl z Prahy na vysílání, které vždy bylo živě, což bylo trochu náročné. Navíc jsme s Alešem tomu pořadu dali určitý ráz, někam jsme ho posunuli, ať už tím humorem nebo způsobem komunikace s diváky, kteří tam volali. Takže jsem si řekl, že po těch celkem dvanácti letech je čas skončit. A také je pravda, že mi to bylo mnohokrát otloukáno o hlavu, takže jsem teď opravdu zvědavý, jak to zvládne a ustojí Klára Vytisková, která je přece jen ve srovnání s Kryštofem z "undergroundové" kapely Toxique a dostala se do čistě komerčního prostředí a hitparády, a jsem osobně zvědavý, jak budou kritici komentovat jí. Čas byl pochopitelně také jeden z důvodů. Je mi přes třicet a priority se posouvají jinam. Třeba směrem k rodině. A navíc už dva roky se ženou děláme kapele management, což taky zabere dost času.
Vy děláte manažera vlastní kapele? To bývá obvyklé u začínajících kapel, vy máte ale komerční úspěch. Co na to říká kapela?
Kapela mě k tomu vlastně donutila. Několik manažerů jsme vystřídali, a vždycky nám něco vadilo. Vždy jsme nakonec zjistili, že kreativita vychází stejně jen z kapely samotné. Vymýšlení nových projektů nebo shánění peněz jsem stejně dělal nakonec jen já. Většina českých "manažerů" funguje jen jako bookeři (tedy ti, kteří jen blokují termíny koncertů ), jenže za finančních podmínek managementu na špičkové úrovni.
ČTĚTE TAKÉ: Krajča střídá Vytisková. Medúza mění tvar i barvu...
Některým českým manažerům nevadí ani to, že "jejich" skupina nemá půl roku aktualizovaný web.
To je přesně ono. To všechno do toho patří - nejen web, ale i komunikace s novináři, s fanoušky, a také vymýšlení, kam by ta kapela mohla například směřovat. Takové ty věci jako akustické turné, které jsme si vymysleli sami, nebo koncert v Opeře. Navíc i když se honoráře v průběhu doby posunuly, tak pořád platí, že většinu podobných projektů je potřeba dotovat. Což by podle mě měla být také práce managementu, ty peníze sehnat. Jenže ty stávající managementy toho nebyly schopny, ale zároveň své finanční nároky nebyly ochotny redukovat. Jenže to bookování, pouhé sehnání koncertu, to je to nejjednodušší. A kapela za mnou přišla s tím, že když jsme začínali, že jsem to dělal já a všichni byli spokojení. Tak jsme to zkusili a zatím se nám to daří. Když jsme přišli s akustickým turné, tak se nám všichni smáli, i z branže. Říkali nám, že do divadel lidi nepřijdou a za 500,- korun už vůbec ne. "To tam jako budou sedět a ty si s nimi budeš povídat?". Naplánovali jsme šestnáct koncertů - a nakonec jich bylo 65. Všechny byly vyprodané, a najednou se strhla vlna - jeli Tata Bojs akusticky, jeli Chinaski akusticky, Petr Kolář. Miro Žbirka poprvé ve své historii přišel s akustickým turné. Nám to udělalo radost, protože to vypadá, že jsme otevřeli určitou bránu a ukázalo se, že to funguje
Nové turné startuje v únoru. Čím chcete překvapit tentokrát?
Chceme udělat hlavně zajímavou scénu. Aby lidi bavilo nejen poslouchat, ale i se koukat. Máme obrovskou projekci 16x 8 metrů, která bude ve tvaru půlkruhu. A doufám, že to na lidi bude působit jako na mě. Když jsem ty projekce zatím viděl, tak jsem si řekl, že to bude síla, že to lidi pohltí. Také se chceme víc soustředit na komunikaci s divákem - chceme být součástí spíš hlediště než jeviště. Teď nás čekají haly, pak chceme hrát na pár festivalech a potom se vrátit do klubů, kterých bohužel u nás stále ubývá. Když člověk hraje v namačkaném klubu pro 500-600 lidí, má to taky něco do sebe. Atmosféra je tam jiná, ale stejně silná, jako když je pod vámi v hale 10 000 fanoušků.
Foto: Lucie Pařízková
