Madeleine Peyroux mezi ulicí a hitparádou

DVD nazvané Somethin‘ Grand zaznamenává koncert a zároveň i nevšední životní příběh americké pop-jazzové divy.

„Myslím, že Madeleine vždy chtěla být spíš pouliční zpěvačkou než umělkyní nahrávající desky," zadumal se Yves Beauvais, zpěvaččin objevitel a někdejší hlavoun vydavatelství Atlantic v dokumentu, přidanému coby bonus k první oficiální koncertní nahrávce Madeleine Peyroux. Zřejmě tak dobře vystihl povahu svérázné dámy, která se neváhala po vydání první desky vypařit do Paříže a vrátit se ke zpívání na chodníku, jen aby si mohla žít po svém.

Tichý večer v L. A.

Těžiště prvního Madeleinina DVD tvoří záznam koncertu, pořízený letos v lednu v malém klubu kdesi v Los Angeles. Už volba lokace vypovídá o mnohém. Ačkoliv Madeleine normálně vyprodává velké sály, zvolila pro filmování prostředí decentní a důvěrné. Intimitu koncertu se tak podařilo přenést i na obrazovku. Záznam neruší ostré střihy ani samoúčelné vizuální efekty. Existuje jen potemnělý sál a Hudba.

Netřeba psát další ódy na výjimečný hlas Madeleine Peyroux a hloubku jejího interpretačního prožitku. „Nová Billie Holiday pro 21. století", kterak okouzleně i matoucně přezdili zpěvačku novináři, prostě dokáže mířit pod kůži jak ve skladbách vlastních či spoluautorských (sugestivní verze melancholických balad Our Lady of Pigalle či Love And Treachery vyvažuje rozverná Instead), tak v osobitých zjazzovaných úpravách písní Boba Dylana či Leonarda Cohena. Už dávno dokázala i to, že do jejího repertoáru dobře zapadne také francouzská „klasika" od Edith Piaf či Serge Gainsbourga.

Pro koncert, nafilmovaný ještě před vydáním posledního studiového alba Bare Bones (duben letošního roku), získala Madelaine skutečnou muzikantskou smetánku. Z hudebníků podílejících se na albu excelují například kytarista Dean Parks (hrál s kdekým od Steely Dan po Madonnu) či klavírista Jim Beard (Wayne Shorter, Pat Metheny), oproti desce přibyla třeba houslistka a mandolinistka Lisa Germano, známá hostováním u Davida Bowieho či Yanna Tiersena.

Ze života jazzové hippie

Nejen, že se vydařil záznam koncertu. I životopisný dokument představuje víc než obvyklý narychlo pořízený DVD bonus. Promluvy Madeleininy mámy, dříve citovaného Yvese Beauvaise a samozřejmě samotné Madeleine docela pěkně osvětlí například to, proč se zpěvačka cítí lépe s kytarou na nároží než na snobské párty. Mámě vděčí Madeleine za „hippie výchovu", která jí umožnila volit v životě vlastní cestu. Producent Larry Klein zase naznačí, proč asi se Madeleine s relativně náročnou muzikou prosadila v hitparádách a zároveň sklízí poklony kritiky.

Schopnost zaujmout a skvělou, byť syrovou (jak v dokumentu zdůrazní hlasová pedagožka Joan Lader) muzikantskou průpravu dala zpěvačce nikoliv drezůra na prestižních hudebních školách jako v případě Diany Krall či Norah Jones (což není výtka, k dobrému výsledku vede vícero cest), ale škola ulice. V dobrém smyslu slova „neambiciózní" pak Madeleine zůstává i v roli populární interpretky. „Potřebuju popostrčit," připouští třeba fakt, že nebýt popohánění a pomoci producentů, drnkala by spokojeně maximálně někde v klubu.

Jako důkaz dokument zachycuje i přesvědčivě radostný moment, kdy si Madeleine zajamuje s pouličními muzikanty v podchodu pařížského metra, kde se učila hrát a zpívat v době svého dospívání. (Dětství sice Madeleine strávila v New Yorku a v Kalifornii, ale po rozvodu rodičů, když jí bylo třináct, ji máma vzala do Francie).

„Zajímá mě spojení folkové poetiky se sofistikovaností jazzových aranžmá," prozradí Madeleine zdánlivě jasný a jednoduchý klíč ke svému repertoáru. A vystřihne pro potřeby dokumentu i jako další bonus DVD několik písní v soukromí bytu, jen sama s kytarou. Její síla je nejvíc patrná snad právě z těchto zvukově neučesaných a na dřeň obnažených momentů.

Madeleine Peyroux: Somethin‘ Grand. Decca/Universal Music, DVD, 142 min.

Foto: Universal Music