Pardubická punková kapela Vypsaná fixa po třech letech vydala v pořadí již osmé album s tajemným názvem v osmisměrce Tady to někde je a chystá další turné. Zpěvák skupiny Michal Mareda (43) v rozhovoru vysvětlil, proč se rozhodli do poslední chvíle utajit datum vydání nové desky a na co se fanoušci mohou v blízké době těšit.
Název a vydání desky bylo do poslední chvíle utajený. Proč?
Byl to takový spontánní nápad. Jednou jsme si na soustředění šli sednout do hospody a padaly nápady, kdy desku vydat a jakým způsobem. Já se začal hrabat v kalendáři a jen tak jsem plácnul, že by mohla vyjít na Hromnice - o Vypsanou fixu více a navíc tajně. A ono se to ujalo. Nikdy jsme totiž nic podobného neudělali, tak jsme si řekli, proč to u toho osmého alba nezkusit. Hlavně nás táhla zvědavost z toho momentu překvapení a z reakce fanoušků.
Jaké byly nakonec ohlasy od vašich příznivců?
Reakce jsme sledovali první týden po vydání desky a byli jsme překvapení. Fanouškům se deska líbí, vzali to dobře. Dokonce i jeden borec, který do naší práce často kriticky vrtá, to ocenil.
S kapelou jste si kvůli albu udělali dokonce čtyři výlety po Česku. Kdo to vymyslel?
Ten nápad vymyslel bubeník Pítrs (Petr Martínek, pozn. red.) při jedné akci v Pardubicích, kterou pořádal. Zaujalo ho totiž mobilní studio Ondřeje Ježka, se kterým jsme spolupracovali. Ten nám navrhl, že bychom si mohli vybrat různý místa v Česku a naši desku ji tak s nimi provázat. Chtěli jsme totiž, aby v té desce byl zaznamenaný nějaký pohyb, což se nakonec díky tomuhle nápadu povedlo.
Podle čeho jste vybírali místa, která by byla k nahrávání nejvhodnější?
Ondřej zná plno míst, které jsou zajímavé buď vybavením, nebo akustikou. Výběr jsme tedy nechali čistě na něm. Takže když přišel s tím, že bychom mohli točit třeba v Ústí nad Labem, protože je tam jedno místo, které se jmenuje Tajné studio, kam se chtěl vždycky podívat, neváhali jsme. V Broumově byl například zase kostel, ve kterém se konaly různé koncerty. A my věděli, že to tam bude mít přímo boží akustiku.
Na druhou stranu ale, nebylo to moc komplikované?
Upřímně? Já jsem do toho zpočátku jít vůbec nechtěl. Strašně jsem se toho bál, věděl jsem, že to nebude jednoduché. Jsem totiž ten typ člověka, který se rád drží starých dobrých a osvědčených metod, to je prostě jistota. Ale nakonec se z toho vyklubalo nejlepší nahrávání, které jsme kdy měli, a nikdo z nás nelitoval. Některá místa, které jsme nakonec vybrali, nás dokonce odkazovaly i do minulosti. Každé místo, kde jsme nahrávali, jsme měli spojené s nějakými zážitky, které jsme si díky natáčení společně osvěžili.
Například které?
Tak třeba v Ústí nad Labem jsme třeba chodili na vysokou. V kostele ve Vernéřovicích sice ani jeden z nás nebyl, ale tamní oblast známe dobře, protože když jsme tehdy začínali hrát, měli jsme tam různé koncerty. A já jsem tam navíc jezdil na výlety do přírody s postiženými dětmi.
Není to ale jediná zvláštnost, co je spojena s vaší deskou. Název vašeho alba Tady to někde je jste zašifrovali do osmisměrky. Proč?
Tohle vymyslel z ničeho nic náš kytarista, který má na svědomí podobu skoro všech našich desek. Jednoho dne nám prostě zničehonic řekl: No osmá deska, tak to by na novým obalu mohla být osmisměrka. Nápad to byl skvělý a celkově tu tajemnost kolem desky ještě víc zvýraznil.
Jakou píseň z nového alba máte vy osobně nejraději?
Mám rád všechny. Ale kdybych si měl vybrat pouze jednu, asi by to byla ta druhá - Inkoustové ruce.
Proč právě tahle?
Je to vlastně písnička, která vznikla jako úplně poslední postupně na všech místech, kde jsme nahrávali. Když jsme totiž byli v Ústí, nejprve mě napadla melodie. V broumovském kostele jsem dopsal text a ve Zlíně jsem ten polotovar doladil do hotové podoby. V Seči, v posledním studiu, se nakonec nahrála. Pak jsem j hodně často poslouchal její první mixy při řízení v autě. Vždycky, když jí slyším, tak mě přepadne ten samý pocit, když jsem psal její text. Má pro mě takový zvláštní kouzlo.
Odkud čerpáte při skládání textů inspiraci?
Já se inspiruju ze svého okolí, protože všude se dá něco zachytit. Jsem takový pozorovatel, nebo jak říkám s oblibou - sběrač.
Máte nějaké speciální místo, kde se vám nejlépe tvoří?
Ano. Mám doma takovou malou místnost. Když mě zničehonic něco napadne, vždycky si tam zalezu, protože tam mám k nahrávání všechno připravené. Je to taková moje past na nápady, ale teď po desce tam mám šílený nepořádek, protože jsem tam už čtrnáct dní nebyl. (smích)
Co když vás ale něco napadne mimo domov?
Většinou si svoje nápady a myšlenky nahrávám do mobilu, nebo si sám sobě pošlu esemesku, abych to nezapomněl. (smích)
Máte za sebou vydanou desku, dá se říct, že si teď užíváte volna?
Teď sice žádné nové "fixí" songy nevznikají, ale i tak se pořád něco děje ve spojitosti s deskou. Hudbě se ale i tak nadále věnuji. Pravidelně každý týden chodím do školy v Pardubicích, kterou se v rámci své "mikro popularity" snažím podporovat tak, že tam hraju dětem na kytaru při hudební výchově. S dětma si tak většinou zazpívám například Tři kříže nebo Okoř. Ta škola se jmenuje Montessori, je fakt moc dobrá jen má problém, že stále hledá adekvátní prostor pro svou existenci. Dokonce jsme s dětma nahráli i regulérní CD Planety malého prince. Potom máme také s bubeníkem ještě takovou mini kapelu pro úplně malé děti, která se jmenuje Mixle Piksle.
Jaké máte plány s kapelou do budoucna?
Tak letos nás čeká turné, na jaře koncerty v menších městech, na podzim v těch větších. Taky chystáme takovou specialitu, kterou tedy zatím nemáme domyšlenou. Nedávno nás totiž začal zajímat počet odehraných koncertů. Naposledy, když jsme se o to zajímaly, byl počet kolem 1500. No a teď nám vyšlo, že by se konec roku mohl uzavřít symbolicky v pražské Lucerně - čeká nás totiž 1982 vystoupení, což kapelu prováže s naším songem 1982. Koncert proběhne 20. prosince a všechny na ně zvu!
