Druhý den Primavera Sound, jednoho z nejzajímavějších evropských festivalů v úchvatném areálu na pobřeží Barcelony, trochu zkomplikoval déšť, ale i tak přinesl hodně zajímavého. A nejvíc se při něm vzpomínalo.
Déšť nemají rádi žádní festivaloví pořadatelé, natož pak diváci. V Barceloně ovšem tato varianta počasí vůbec není obvyklá, takže s ní zkrátka část publika vůbec nepočítá. Kryté scény jsou ostatně jen dvě. Když tak v podvečer spustila přeháňka - vcelku silná, ale na české poměry se svým zhruba hodinovým trváním spíš nevýznamná - znamenalo to celou cestu od stanice metra Parc Del Forum až ke vstupu do areálu lemovanou hloučky návštěvníků, poschovávaných ve vchodech, pod balkony a dalšími převisy domů. Pouliční prodejci k běžně prodávaným plechovkám piva hbitě přidali i deštníky - ty ale od určité velikosti nesměly do areálu, povolené byly jen malé, skládací.
Část kapel to svými vystoupeními vyloženě "odnesla", naopak dlouholetý spolupracovník Nicka Cavea Mick Harvey, který v dvoutisícovém sále Auditori rockdelux hrál speciální program složený z písní šansoniéra Serge Gainsbourga, na tom vydělal. Jiní se ale pozvolna ustupujícímu dešti postavili neohroženě: stárnoucí pánové z pozapomenutých Loop svoje zběsilé kytarové vazbení, houkání a agresivní vlnění rozhodně neošidili.
Pršet sice brzy přestalo, ale část areálu pokryty obří louže, takže organizátoři ihned zahájili pokládku speciálních plastových rohoží. Z jejich jen částečného rozsahu ovšem bylo víc než patrné, že byly překonány i ty nejnegativnější předpoklady. O to víc šířili dobrou náladu muzikanti: třiasedmdesátiletá americká ikona Dr. John rozjel na pódiu skvělý večírek, kde se neřešily žánry, zněl jazz, blues, pop, boogie i funky a blýskal se trombon v rukou vysoké krásky, která soudě podle postavy nejspíš nikdy neměla problém s bulimií.
Festival rád nabízí návraty k rozvazbeným kytarám z devadesátých let: tentokrát se ozdobou na špičce množiny hned několika žánrově podobných souborů v podobě legendy z britského Readingu, po dvacetileté pauze probuzených Slowdive. Ti mladší v publiku se občas u táhlých, melancholicky posmutnělých písní trochu ošívali (skákat či tančit se na ně vážně dá jen stěží), ale pamětníci - a že jich bylo před podiem hezkých pár desítek tisíc - se tvářili doslova blaženě. Pohupování něžných, zasněných a zvukově "rozmazaných" skladeb, stavících na atmosféře i umírněném vybrnkávání tónů rozhodně nic neztratilo ani po letech - jen z těch někdejších mladíků a slečny už jsou čtyřicátníci.
Jen chvíli po sobě představili svou současnost někdejší kolegové z americké legendy Sonic Youth: kytarista Lee Ranaldo se skupinou The Dust. Až roztomilým způsobem se pod jeho rukama proměňovaly melodické popové písničky v hlučné kytarové stěny až hmatatelného zvuku a zase zpět. Energie, nápady a lehkost - zdánlivě jednoduchý recept. Jeho někdejší spoluhráčka, basistka Kim Gordon tentokráte vzala do ruky kytaru a představila svůj nový projekt, duo BODY / HEAD. Jen z doslechu lze konstatovat, že to prý i již jedenašedesátilé dámě "stále hraje".
Do večera, ve kterém dominovala především ohlížení ( a to nejen za honícími se mraky), dobře zapadli i bostonští Pixies. Ti blok poskládali jak z ponávratových skladeb, souhrnně vydaných na novém albu, tak pochopitelně z letitých hitů - na diváky ovšem zafungovalo obojí. Při pohledu na dav zaplňující prostor před největším z pódií na několik set metrů, bylo jasné, že vesele naladěný tlouštík Black Francis, kterému vedle letitých kolegů sekundovala šikovná a usměvavá basistka Paz Lenchantin, si nejen set užívá, ale navzdory zdánlivě línému vystupování přesně ví, jak si diváky obtočit kolem prstu. A sledovat kytaristu Joey Santiaga, byla vyložená lahůdka.
Přestože jakoby páteční večer řadou jmen cílil na pamětníky, pochopitelně nabízel i řadu zcela současných interpretů. Deafheaven, připomínající tak asi 4x zrychlené My Bloody Valentine (a nebo menší tropický uragánek) hráli nahlas, rychle a tak, jakoby používali všechny myslitelné kytarové efekty najednou. Mohutná vlna, která se u jejich bloku vzedmula, smetla všechny váhající. Scéna, kde hráli, pojmenovaná podle magazínu Pitchfork, jako jediná občas trpěla skluzy a harmonogramu neodpovídajícimi začátky, ale v tomto případě se vyplatilo počkat.
A navzdory všem pamětníkům, se největší páteční hvězdou stali The National. Frontman Matt Berninger s vizáží obrýleného intelektuála je sice mnohem jistější v promlouvavých pasážích než pokusech o zpěv ve výškách, ale jeho charisma přesně zapadá do dokonalého celku. Na tom se podílela jak skvělá hudba, plná podmanivých melodií a dobře poskládaných písniček, ale i třeba dotažená show s nápaditými projekcemi nebo nasazení všech zúčastněných. A jestliže jejich skladby bývají označovány za posmutnělé, tak zde zřejmě jejich tvůrci měli nějaký optimistický den. Ti, kteří se na jejich vystoupení chystají na letošní Colours of Ostrava, se každopádně mají na co těšit.
Sobotní finále festivalu láká na žánrově pestré Foals, introvertní skoty Mogwai, věhlasné Kronos Quartet, legendární newyorské Television, rapera Kendricka Lamara nebo elektrorockové Nine Inch Nails.
