Michael's Uncle nebo taky obyčejně Majklův strýček, podle fanoušků prostě „Majkláči" se před časem po letech vrátili na pódia. Jedni z průkopníků hard-core v Čechách, vždy známí svými názory, přežili učebnicovou kariéru drogové kapely a aktuálně vydávají novou desku Return Of Dark Psychedelia.
Představí ji na křtu v pražském klubu Roxy v sobotu 6. března, kde zároveň zahájí turné. Pro TÝDEN se o tom ve své sklepní zkušebně rozpovídali kytarista Petr Stanko, zpěvák Amrit Sen, občas se připojil i bubeník Jarda Stuchlý. Jen baskytarista Ivan Klein filozoficky mlčel a přikyvoval.
Hrajete už od roku 1987, spolu s podobně orientovanými Našrot asi z té místní scény nejdéle. To asi tenkrát nikdo nečekal...
Amrit Sen - Ani my.
... jak se cítíte jako nestoři? Projevuje se nějak odstup nebo úcta těch mladších?
Petr Stanko - My vlastně znovu začínáme. A chvíli nám i trvalo, než jsme pochopili, že do toho opravdu chceme jít.
A - Doba se mezitím změnila v tom, že dřív se tančilo a pogovalo na všechno. Dnes když hrajeme s třemi punkovými kapelami, tak na ně lidi pogují, a na nás přestanou a poslouchají. Ale platí to jen u punku.
P - Někdy nám ovšem ostatní vykají.
Jarda Stuchlý - Přijdeme do šatny a oni řeknou: „Dobrý den. Co tady chcete?" (celá kapela propuká v mohutný záchvat smíchu)
Vrátili jste se po víc jak desetileté pauze. Co se za tu dobu změnilo?
J - Nejvíc mě překvapilo, když po té dlouhé době někam přijedeme, a tam čekají lidé, pro které je to svátek, čekají s plakátem, který si přinesli před těmi deseti lety a my tenkrát nepřijeli, protože jsme zrovna ulítávali. Většinou jsou mladší než my. A už několikrát jsme slyšeli, že jsme pro ně kdysi byli mezi těmi kapelami určitý vzor, jak se dá hrát a nedělat kompromisy. Hrát a říkat, co si myslíme. Spousta lidí okolo nich se tehdy prostě říkat pravdu bála. A my jsme jim tehdy prý hodně pomohli si to ujasnit.
P - Taky to trochu děláme jinak než dřív. Změnila se doba. Už nestačí vlítnout na podium a dělat randál. I ty starší věci hrajeme trochu jinak. Není to nějaké přizpůsobení se, ale spíš ovlivnění tím, že samozřejmě všichni posloucháme i současnou muziku a celou tu dobu, co jsme nehráli jsme ji poslouchali, a bylo by nelogické zamrznout někdy před dvaceti lety.
Když jsem Vás poprvé po té pauze viděl v Paláci Akropolis, tak mě napadla banální myšlenka, jak se vlastně kapela, která se vrací po letech a má několik desek, vůbec rozhoduje, co bude hrát. Jaká má ta kritéria, co ještě ano a co už ne?
P - To byl ten úplně první koncert, vlastně oslava, kdy jsme vůbec netušili, jestli to není jen jednorázové.
A - Navíc to bylo beze mě, protože jsem byl tehdy ještě v léčení.
P - Ale jinak je ta odpověď ještě banálnější: Rozhodovalo, co si ještě pamatujeme a co ne. A co je tak nekomplikované, že to můžeme zahrát bez dlouhého zkoušení, na které nebyl čas.
A - Takže hrajeme jen minimum z toho nejstaršího období, kde byly dvě kytary. A z období s Johnnym a Hoškem (druhým kytaristou a basistou z let 1988-1989 ) nehrajeme vůbec nic, protože Ivan ty skladby prostě nikdy nehrál a musel by se je učit. Ale tenkrát jsme zkoušeli občas i každý den. Dnes už se tolik nescházíme, takže je lepší věnovat čas ne oživování, ale novým věcem.
P - Aktuálně jsme schopni zahrát asi 30 skladeb, takže můžeme vybírat.
A - Všechno ale v jeden večer zahrát nemůžeme. Jednou jsme jich dali 27 a myslel jsem, že to bude moje smrt.
Teď máte po letech čerstvé studiové album, ale ještě předtím jste před dvěma lety přišli s koncertní deskou Futurum Groundlive, kde jsou hlavně starší skladby. To byl test, jestli to ještě lidi zajímá?
P - Bylo jasné, že než doděláme nové skladby, tak by to trvalo dlouho. Chtěli jsme mít něco v ruce. Jsou tam nakonec jen dvě novinky - měli jsme toho už víc, ale schovali jsme si to na nové album. Je to průřez minulými obdobími. Chtěli jsme, aby lidi věděli, že zase existujeme a vše se dalo do pohybu.
První dvě alba vám vyšla na značce Black Point Music, třetí deska v Brně u Indies, živák opět u Black Point Music a novinku vydáváte u Indies. Tohle přeskakování vzniklo jak?
P - Když jsme vydávali tu koncertní desku, tak jsme to řešili s Oldou Šímou z Black Pointu, a říkal jsem mu, že si hrozně vážíme toho, že nám vydali ty starší desky i jejich reedice, ale že na novou desku budeme potřebovat nějaké finance a dohodovali jsme se, že novou desku bude lepší udělat jinde. Indies z toho vyplynuli až mnohem později. Doufáme, že to Olda bere, že si nemyslí, že to je něco proti němu, a že se ho to nedotkne.
Kde a jak album vznikalo?
P - Točilo se ve Faust records, míchali jsme u Alexe Limburga v Brně, v jeho studiu. Probíhalo to v pohodě a spokojenosti.
Michael´s Uncle je teď na hlavní koleji. Petr s Jardou ale měli i docela zajímavou kapelu Psychoklub & Výletníci. To už skončilo?
P - Psychoklub už skončil, ale klávesista David Kabzan, který jinak hraje v kapele Rány těla, nám hostuje na desce. Nejvíc vedlejších aktivit má teď asi Jarda.
J - To je už delší dobu Maradona Jazz a teď čerstvě jsem začal hrát s Vanessou.
P - Je to trochu komplikace, ale zase asi sotva každá z těch kapel bude někdy hrát každý víkend.
Hrajete jen tam, kde vás chtějí, a nebo máte manažera, který by hledal nová místa?
P - Máme manažera, teď projedeme na turné k desce skoro celou republiku a v létě určitě pojedeme i na nějaké festivaly. Chceme hrát co nejvíc.
A - Ovšem jsme hodně limitovaní tím, kdy můžeme. Práce máme všichni hodně a já ještě studuji.
P - A taky si pořád říkáme, že už si budeme vybírat jen ty koncerty, kde je alespoň nějaké základní zajištění...
A - ... a nebudeme už dělat tu „charitu". A pak jedeme někam, kde jsme rádi, že dostaneme najíst (všeobecný smích).
Teď tedy máte novou desku. Příjemně mě na ní potěšilo, že se nevytratila chuť se vyjadřovat k okolní realitě. To bylo od počátku dané, že tam třeba bude vysamplovaný Jiří Paroubek?
P - My se ani nepovažujeme za politickou kapelu a to spojení Červeného Hrádku s Paroubkem bylo spíše kouzlo nechtěného a uvědomil jsem si to až později . Komentujeme ty situace, ale nějaký prvotní úmysl v tom není.
A - Nejsme prvoplánově angažovaní, a ani jsme nikdy nebyli, ale vyhnout se tomu nelze.
P - Patří to k životu. To, že jsme použili Paroubkův projev, je jen odraz toho, že to už je opravdu naprostý extrém toho, co se kolem děje, že nám to nedá.
A - Navíc je to velký sympaťák. (všichni se smějí)
P - Je to prostě „chlap s mozkem," a o svobodě slova taky víme svoje. I název desky odráží to, že dvacet let po té revoluci se situace dostala do bodu, kdy všichni cítíme, že „cosi není v pořádku". Takže to chápeme jako určité pokračování. Na začátku devadesátých let to byl „konec temné psychedelie", a teď je to prostě "návrat temné psychedelie".
A - Otázka je, jak to kdo pochopí. Vždycky jsem si bláhově myslel, že naše texty jsou srozumitelné a pak zjistil, že si je každý vykládá jinak. Teď jsme dotočili klip ke skladbě Nezměníš nic. Je vcelku pozitivní, jsou tam děti... A ten text jsem myslel tak, že pokud chci změnit cokoliv, pak se to nedá udělat jinak, než že začnu u sebe. Motto je: „Nezměníš sebe = nezměníš nic" Není to žádná rezignace, žádné „No future" - ale přesto to tak někteří pochopili. Jako nihilismus, jako pocit, že se nic změnit nedá. Což je samozřejmě iluze, hluboké nepochopení. Ale zase to někomu nelze vysvětlovat - to by bylo jako vysvětlovat knížku nebo film - každý si v tom musí najít sám to svoje.
Když jste zmínili klip - s kým jste ho dělali?
A - S Patrikem Kaizrem z televize Prima. Je to náš fanoušek a kamarád. Jestli se stihne dodělat, pustíme ho na křtu.
Přijde mi, že jste všichni až překvapivě nabití energií, plní optimismu, jaký často nevidím ani u o generaci mladších. Čím se ještě liší Michael‘ s Uncle z roku 2010 od toho starého?
P - Hrajeme vždycky střízliví.
A - Což je asi ta úplně největší změna.
Foto: archiv skupiny
