Michal Prokop: 64 je jenom číslovka

Kultura
10. 12. 2010 16:30
Hraní Michala Prokopa stále těší.
Hraní Michala Prokopa stále těší.

V pondělí 13. prosince vánočním koncertem s hosty oslaví ve velkém sále pražské Lucerny své narozeniny zpěvák Michal Prokop. To, proč připomíná zrovna "nekulatiny", proč ho neomrzelo hrát s letitými kolegy a jak celý večer  nazvaný "Už mi bylo šedesát a čtyři..." bude probíhat, prozradil on-line deníku TÝDEN.CZ.

Prý se koncert málem nekonal. Co se stalo?
Nejsem moc zvyklý tyhle věci zbytečně ventilovat. Ošklivě jsem upadl, uklouzla mi noha na náledí a dopadl jsem na asfalt z asi metrové výšky. Naštípl jsem si ramenní kloub pravé ruky. Takže jsem pár dní vůbec nevěděl, jestli nebudeme muset celý koncert zrušit. Naštěstí se ukázalo, že to nutné nebude a dá se to zvládnout.

Nedávno jsem hovořil s Janem Spáleným a když došla řeč na to, že vy slavíte čtyřiašedesátiny a také jste jako host vystoupil na šedesátinách Luboše Pospíšila, komentoval to slovy: "Nojo, to jsou ještě mladíci..." Jak se jako mladík cítíte?
Rozhodně jinak, než když jsem začínal v roce 1967. Ale až na maléry typu toho pádu, které samozřejmě už mají vliv i na psychiku, protože si teprve u nich člověk uvědomí, co se může stát, se cítím docela dobře.

Mnozí vaši vrstevníci, jako je třeba Vladimír Mišík stále neúnavně koncertují po klubech i festivalech. Vy jste díky angažmá v politice na několik let zpívání omezil. Jak často vás mohou příznivci vidět nyní?
Rozhodně tak často jako Vláďa Mišík nevystupuji, hrajeme tak okolo čtyřiceti koncertů ročně. Dělím je mezi Framus Five a koncerty s komornějším triem, kde hrajeme akusticky s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým. To je spíš po klubech, zatímco Framus je pro větší scény. Ta frekvence koncertů je samozřejmě daná i tím, že mám celou řadu dalších aktivit a pracovních povinností. Také nechci tlačit na pilu a myslím si, že je dobré, když se člověk v každém věku na vystoupení těší. Což se nám zatím daří. Pořád si říkám, že až tento stav jednou pomine, tak teprve bude opravdu zle.

Na koncertě ke čtyřiašedesátinám zazpívá řada hostů.Hráváte léta se stabilním doprovodem zkušených muzikantů, na rozdíl třeba od zmíněného Luboše Pospíšila nebo Radima Hladíka, kteří se před časem obklopili mladšími spoluhráči. Vás omladit kapelu nelákalo?
Tuhle otázku jsem už překvapivě dostal několikrát, když jsem připravoval před čtyřmi lety desku Poprvé naposledy. Chvíli jsem o té myšlence i uvažoval, ale čím více jsem o ní přemýšlel, tím rychleji jsem ji pak zavrhl. Uvědomil jsem si, že v mém věku, při tom jak žiju a tom, co si od hudby slibuji, už vlastně nechci nikoho učit, jak se to má dělat. Vím naopak, že teď hraju přesně s lidmi, od kterých vím, co mohu čekat. A že jsou schopni té hudbě dodat to, co já sám nedokážu. Proto hraju s těmi věrnými "starými psy", kteří mají každý své vlastní hudební projekty, kde se realizují každý sám za sebe, ale dohromady nám to funguje optimálně. Každopádně k tomu přistupuji obráceně než Radim Hladík: já jsem vzal staré lidi a udělal s nimi nové skladby, zatímco on se obklopil mladými muzikanty a hraje s nimi své staré věci.

Proč vlastně čtyřiašedesátiny?
Ta čtyřiašedesátka je hlavně motivovaná písní, respektive textem Pavla Šruta, který  v konstelaci s Vánocemi vyvolal nápad pojmout to trochu jinak než jen jako běžný koncert. Jinak určitě je dobré se naučit slavit každou hezkou chvíli, užívat si radosti života, ale nic výjimečného ta číslovka neznamená, dnes se lidé dožívají poměrně vysokého věku. A myslím, že ani příští rok, kdy to číslo bude půlkulaté, to nebude nějak extrémně zvláštní nebo jiné.

Co tedy vaši příznivci v Lucerně mohou čekat?
Měl by to být "mejdan, samej fór..." jak se zpívá v té naší písničce. Pochopitelně to bude průřez tím, co jsem za ta léta hrál i nahrál. Samozřejmě to nebude vyčerpávající, každý z nás, kdo hrajeme už přes čtyřicet let, vybírá starší i nové; v tomto případě tam bude víc těch starších. Chceme tam zahrát skladby, které jsme v posledních letech moc nehráli, a které jsou často z alb vydaných ještě v předrevolučních časech.

Tomu předpokládám bude odpovídat i výběr hostů...
Pozval jsem si Jana Buriana, který je autorem celé řady textů, které jsme hráli, samozřejmě se objeví Petr Skoumal, ale budou tam i - ale to se snažím mít na každém koncertě - i zástupci mladší generace. Tentokrát to budou zástupkyně, Yellow Sisters, zajímavá partička čtyř holek, které zpívají a capella, podle mého úžasně. Domluvili jsme se také, že zkusí zazpívat i jednu mojí skladbu, na to se těším. Pak mám jedno překvapení, to nechci dopředu prozrazovat, a také tam bude Jiří Stivín, který s námi kdysi nahrával album Kolej Yesterday. Nejpřekvapivějším hostem asi bude Václav Koubek. S tím jsme sice nikdy nic nenahráli, ani jsem jeho písně nikdy nezpíval, ale je to člověk, kterého si hodně vážím, několikrát jsme hráli s triem v jeho vesnickém klubu, je to tam strašně příjemné. A to jeho ulítlé zpívání jistě bude zpestřením. No a konečně tam bude Markéta Foukalová a Tonya Graves.

Rameno Prokopa stále bolí, ale odzpívat koncert prý zvládne.U té bych se zastavil. Pořád se setkávám s tím, že ji mnozí mají zaškatulkovanou u taneční hudby a Monkey Bussiness, a spousta lidí ani netuší, že ráda a dlouho zpívá i podobnou hudbu jako vy...
Pro mě reprezentuje ty americké kořeny muziky, se kterou jsem u nás začínal před třiačtyřiceti lety. Šanci si zazpívat tuhle hudbu s rodilou Američankou, ještě k tomu s černoškou, jsem zatím měl jen jednou. Kdysi jsme spolu už zpívali, na to se moc těším. Sáhneme k něčemu z těch bluesových standardů, které jsem kdysi nahrál na první desku Blues In Soul. Takže Tonya bude tentokrát završením toho mého návratu ke kořenům.

Koho vlastně na  tom koncertě očekáváte? Vaše publikum s vámi stárne, nebo registrujete i zájem mladších?
Je zjevné, že s námi jdou ti naši vrstevníci. Pak je početná ta generace o dvacet let mladších, ti, které zasáhla Kolej Yesterday, když studovali - těch asi je nejvíc. A kupodivu jsem často překvapen i tím, že se objevují úplně mladí posluchači, kteří znají a zpívají si texty z mé poslední desky z roku 2006. Nicméně já nemám ambici tu muziku nějak směrovat na určitý druh svého publika nebo nějakou věkovou kategorii. Možná v těch začátcích, kdy jsem snil o tom, že naučím Čechy poslouchat rhythm and blues, ale od té doby uplynula spousta vody a ta muzika se změnila. Už dlouhá léta ji dělám tak, aby se především líbila mně. A pokud si k ní najdou cestu i mladí lidé, tak mě to šíleně těší a jsem rád, ale abych se nějak snažil oslovit mladou generaci, to opravdu ne.

I když za sebou máte dlouholetou hudební kariéru i dráhu politika, paradoxně vás dnes nejvíc lidí asi zná jako televizního moderátora pořadu Krásný ztráty. Jak to s ním vypadá? Slyšel jsem, že má končit.
To, že tomu je jak říkáte, dokazuje moc televizního média. My ten pořad děláme už dvanáct let. A každá věc má svoji dobu trvanlivosti. A navíc na rozdíl od všech ostatních českých talkshow nikdy nezveme hosty podruhé, takže každý u nás byl jen jednou. Těch zajímavých lidí je pořád dost a my jsme jich vystřídali v pořadu už kolem osmi set. Ale já jsem nyní, za celou tu dobu, co ten pořad dělám, poprvé dostal nabídku na něco nového od programového vedení ČT2. O co jde, bych si zatím nechal pro sebe, zatím je to jen ve stádiu debat o tom, jak by ten pořad měl přesně vypadat. Když se to podaří dotáhnout, měl by se ten pořad objevit od září příštího roku. Čili do konce léta ještě Krásný ztráty na obrazovce určitě budou.

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ