Michal Prokop: Dnešní muzika už nemá sílu měnit svět

Podařilo se mu téměř nemožné, dvakrát totiž úspěšně restartoval svou hudební kariéru. MICHAL PROKOP vzpomíná na setkání s Josefem Kainarem, angažmá u Hany Zagorové, rady od Karla Gotta i trápení se zpíváním textů v češtině. "Když jsem v sedmdesátých letech dělal popík a dostával otextované, s odpuštěním, sračky, nedokázal jsem je zpívat pořádně," říká pro TÝDEN. Tento víkend (9.-10. srpna) se na jeho počest uskuteční ve Všeticích na Benešovsku třetí ročník festivalu kvalitní muziky Krásný ztráty live. 

Dočetl jsem se, že jste na 1. Československém Beat Festivalu v roce 1967 zaujal unikátním hlasovým projevem a černošským feelingem. Kde jste ho vzal?

To bych také rád věděl. Ale už jako student jsem byl velký fanoušek jazzu, který má samozřejmě podobné kořeny jako rhythm & blues. Takže nejspíš tam. Ostatně, zůstalo to ve mně dodnes, přestože soulové standardy už většinou nezpívám. Právě ten americký feeling byl podle mě hlavním důvodem, proč mi tehdy udělili cenu nejlepšího zpěváka festivalu, přestože jsem byl úplně neznámý člověk. Ve finále s námi soutěžily kapely typu Olympic, všichni za sebou měli desky a televizní vystoupení. My byli naprostí amatéři, hráli jsme ale něco sakra jiného, než co tu bylo obvykle k slyšení.

Jako svůj mladický vzor jmenujete Raye Charlese, čím vám tehdy učaroval?

Právě tím neobvyklým způsobem zpěvu. Měl blízko k jazzu, sám byl původně jazzman, a já jednoduše dodnes neznám zpěváka, který by mě natolik zasáhl. Jeho hlas byl mimořádný.

Viděl jste ho naživo?

Viděl, nicméně až dlouho poté, co jsme vystoupili na zmiňovaném festivalu. Tuším, že se v Praze objevil v roce 1981 a já tehdy v Lucerně s úžasem zjistil, že vše zpívá na půl plynu a snad půl metru od mikrofonu. Já jsem přitom vždycky strašně tlačil na pilu a řval. Období kopírování jsem měl už tehdy za sebou, díky tomu koncertu jsem ale zjistil, že je to všechno opravdu trošku jinak. My jsme jeho hudbu znali jen z desek a rádia, v televizi nic takového nepřipadalo v úvahu.

Byla vaše láska k černošské hudbě důvodem, proč jste se bránil zpěvu v češtině?

Samozřejmě. My jsme tenkrát byli velmi hrdopyšní, až arogantní, vše jsme měli jednoznačně nalinkováno, existovalo jen rhythm & blues a nic jiného. Zpěváci a kapely typu Petra Nováka nebo Olympic byli se svou češtinou naprosto pod naši úroveň. Nedávno jsem dočetl autobiografii Erica Claptona, kde líčil, jak ve stejném věku zastával velmi podobné postoje. K mládí to asi patří. Jedinou výjimkou byla Marta Kubišová. Pohybovala se ve světě popu, cítil jsem u ní ale podobný dar jako u Raye Charlese. Mohla zpívat téměř všechno a její hlas šel rozeznat od prvního tónu. Takže jsem tak milostivě říkal, že Marta jako dobrý.

V rámci normalizace jste ale musel češtinu chtě nechtě přijmout.

Ano, mé první velké setkání s češtinou proběhlo díky textům Josefa Kainara. Bohudík. Trochu jsem to zkoušel už dříve, ale nedopadlo to nijak skvěle. Čeština pro mě byla velký problém, tak jako pro každého zpěváka, který je zvyklý na angličtinu. Dodnes to vidím u mladých zpěváků a zpěvaček, po zkušenostech s angličtinou brzy zjistí, že český jazyk je speciální disciplínou, a moc si s ním nevědí rady.

Bylo složité přemluvit Josefa Kainara ke spolupráci? Četl jsem, že při tom figurovala lahev vína.

Nám bylo třiadvacet, Kainarovi kolem padesáti a byl pro nás básníkem z čítanek. Naše první album sice vyšlo až po okupaci, angličtina ale ještě prošla, v roce 1970 jsme dostali nabídku na druhé album, jenže muselo být česky. Jako zpěvák jsem s češtinou zkušenosti neměl, zabýval jsem se jí ale jako čtenář, a řekl jsem si, že když už, tak ať ty texty alespoň o něčem jsou. Vytipovali jsme si tři autory, jimž jsme chtěli předložit skladby s anglickými texty našeho basisty Ládi Eliáše. Uvažovali jsme o Jiřím Suchém, Pavlu Koptovi a Josefu Kainarovi. Toho znal náš producent Hynek Žalčík z dětství z Přerova, takže to vzniklo víceméně díky Žalčíkově drzosti.

Překvapila Kainara nabídka od muzikantů, kteří byli o generaci mladší?

Rozhodně to nečekal. Jeli jsme za ním do Dobříše, kde bydlel v takovém pokojíčku na zámku. Žalčík zazvonil na dveře a říká: "Dobrý den, pane Kainar, pamatujete si na mě?" Kainar se ze začátku nechytal, Žalčíka znal jen jako dítě, pak se ale rozpomněl na jeho rodiče. Když jsme mu vysvětlili, o co nám jde, řekl, ať se nezlobíme, ale že už dlouho nepíše a nemůže. Nebyl na tom zdravotně nejlépe. Předtím jsme si zjistili, že má rád portské víno, a pár lahví jsme mu dovezli. To mu udělalo radost, i když měl samozřejmě přísný zákaz pití. Seděli jsme u něj snad celou noc.

Jak jste ho přesvědčovali?

Pouštěli jsme mu naši oblíbenou zahraniční muziku, skupiny jako třeba Brian Auger Trinity, Colosseum nebo Blood, Sweat and Tears, aby dostal představu, kam bychom to chtěli směrovat. Pouštěli jsme mu i fragmenty, které jsem nahrál jen s pianem a anglickými texty. Nakonec jsme ho zlomili a řekl, že to napíše. A skutečně - za nějakou dobu, a nebylo to až tak dlouho, jsme za ním přijeli a vytáhl papír s nápisem Město Er. Kainar spojil dvě rozsáhlejší skladby do jednoho celku a udělal z nich výsledný tvar, téměř dvacetiminutový opus.

Jaké byly vaše první dojmy z jeho textu? Není úplně jednoduchý.

Jen jsem na něj okouzleně koukal. Vůbec jsem tomu nerozuměl, takže mi to přišlo podobné angličtině. Já jsem do té doby anglické texty vnímal jako někdy až banální sdělení, což u blues a soulu víceméně i platí. Angličtina to bez problému snese. To není Bob Dylan, v těch textech o nic zásadního nejde. Město Er na mě působilo jako katolická liturgie v latině. Jako zvukomalba, slova, která označujeme řeckým termínem onomatopoie.

Zajímalo vás, co ta slova znamenají?

Zeptal jsem se ho jen na název města Er, načež mi řekl, že je to volná reminiscence na starověké sumerské město Ur. To jsem znal, stačilo mi to a dál jsem se ho už nikdy na nic neptal. Takový přístup k textům jsem si podržel dodnes. Nesnáším, když někdo vysvětluje, co básník mínil. To je přece věc posluchače a každý si v textu může najít něco svého. A funguje to. Když jsem Město Er po čtyřiceti letech křísil na zkouškách, začal jsem objevovat věci, které mi dříve naprosto unikaly. Byl to můj první velký souboj s češtinou, a právě díky té nekonkrétnosti jsem se do ní dostal. Když jsem později v sedmdesátých letech zpíval popík a dostával otextované, s odpuštěním, sračky, nedokázal jsem je zpívat pořádně. Až o mnoho let později, když jsem v roce 1983 začal pracovat s Pavlem Šrutem a Petrem Skoumalem, jsem přešel na opačný model a začal psát hudbu většinou do hotových textů.

Po rozpadu Framus Five v roce 1971 jste se dal na populární hudbu, na což nevzpomínáte úplně s láskou. Co vás tehdy drželo nad vodou?

Pokud jde o rodinný život, ten šel dobře. Angažmá u Hany Zagorové pro mě ale bylo samozřejmě dost hrozné - hrála pro publikum, které bylo nastaveno na sakra jiné týpky, než jsem byl já. Nebylo to pro mě vůbec lehké, ale to byla moje chyba, ne její. Myslím, že nad vodou mě držela naděje, že se to jednou zlomí. Vydržel jsem to několik let, pak jsem začal všelijak laborovat, rok jsem byl u Evy Pilarové, to už jsem ale v hlavě nosil vlastní kapelu. Věděl jsem, že se musím znovu postavit na vlastní nohy.

 Uvažoval jste někdy, že hudbu pověsíte na hřebík?

Mockrát. Nikdy jsem to ale neudělal.

Také jste jel turné s Karlem Gottem...

To bylo ale později, v roce 1978, kdy jsem už znovu stavěl Framus Five. Ta nabídka přišla náhodou a strašně se mi hodila, byly za to pro mě tenkrát neuvěřitelné peníze. Navíc jsem devět let nebyl za hranicemi a najednou jsem mohl jet na Západ, což mělo velkou výhodu - v Německu mě nikdo neznal, takže jsem tam mohl úplně v klidu vystupovat s kolegy jako sborista. Poznal jsem spoustu zajímavých věcí, například jak vypadá velký showbyznys v západním Německu. Karel Gott tam tenkrát slavil deset let a byl opravdu na vrcholu. A zpívání ve sboru bych doporučoval každému frontmanovi, aby si vyzkoušel, co cítí ti muzikanti za ním. Byla to velká škola.

Gott vás musel vnímat jako osobnost, prý vám hned při první zkoušce vysvětlil, že to není váš koncert. Jak to bylo?

My jsme se znali, ale nijak blízce. Když jsem se ho ptal, jak ho napadlo angažovat zrovna mě, řekl mi: "Já bych tam chtěl mít ty krky." Chtěl sbor silných hlasů. Původně snad chtěl, aby se mnou zpíval Lešek Semelka a ještě někdo, nakonec jsem z těch krků zbyl jen já a pár sborových profíků. Na první zkoušku jsem se pořádně připravil, zkoušeli jsme v klubu Na Chmelnici a začali písní, při které Karel ještě nebyl na jevišti. Sbor spustil, já se do toho opřel, natáhl jsem ten krk a Karel hned přišel, zastavil zkoušku a povídá: "Ale to není tvůj koncert, tohle." Moc jsem nevěděl, o čem mluví, každopádně jsem pak trochu ubral. Po zkoušce mě vzal k sobě domů, kde mě usadil do křesla a pustil mi americký originál té úvodní skladby. Ti sboristé zpívali opravdu famózně, znělo to úžasně. Pak se ke mně naklonil a říká: "Já ti něco prozradím, to všechno zpívá jeden chlap." Tehdy jsem pochopil, co to znamená zpívat ve sboru, a za tu lekci jsem mu vděčný.

Jak jste se cítil na Západě po tolika letech?

Velmi zvláštně. Poprvé jsem byl na Západě a zároveň měl v kapse prachy. Předtím jsem tam byl párkrát, v roce 1967 jako student ve Francii, rok na to jsme hráli v západním Německu. Říkali jsme tomu cvičná emigrace, nakonec jsme se ale všichni vrátili. Tehdy jsme brali směšné peníze, nicméně jsem si tam za ně koupil první slušnější kytaru. Jenže tentokrát jsem chodil do obchodních domů a říkal jsem si: "Tohle bych si klidně mohl koupit. A tohle taky. A tohle taky." Takový pocit jsem předtím neznal. Zároveň jsem žasl nad tím, jak je to s tou Karlovou slávou v Německu. Byla obrovská.

Jak velké koncerty jste tam hráli?

Od vystoupení na bavorské straně Šumavy pro nějakých sto dvacet lidí v menším penzionu, kam si nás objednali pro speciální hosty, až po velodrom v Kolíně, kde byly čtyři tisíce lidí. Když Karel přišel do krámu, vybíhaly za ním prodavačky a nosily mu košile a kravaty, aby si je mohl prohlédnout na chodníku na denním světle. Na ulici ho lidé běžně poznávali.

Čtrnáct let jste v České televizi moderoval pořad Krásný ztráty. Kdy jste naposledy něco krásně ztratil?

Já jsem toho v životě asi ztratil hodně, od nevinnosti až po nevím co. Asi na to úplně neumím odpovědět, název pořadu každopádně vychází z mojí písničky, která je na albu Kolej Yesterday, text napsal Pavel Šrut. Pořad pojmenovala režisérka Tereza Kopáčová, ještě jsme uvažovali nad Hospodou na věčnosti. Každopádně, veskrze každá ztráta má svá pozitiva. Pokaždé, když člověk něco ztratí, něco získává. I v nejhorším období mé kariéry, tedy v sedmdesátých letech, jsem se mnohé naučil a sám o sobě dozvěděl.

Blíží se třetí ročník festivalu Krásný ztráty live. Někde jste ho přirovnal k hippie festivalu Woodstock...

To se týká jen letošního ročníku. Zatímco první dva probíhaly v zavedených amfiteátrech, letos hrajeme na statku ve Všeticích, kde je velká louka. Proto ta podobnost.

Slavný Woodstock proběhl před padesáti lety, co pro vás ten festival tehdy znamenal?

Bylo to velké. Znali jsme pár desek, jež z toho vyšly. My jsme samozřejmě nevěděli, že to bylo vlastně už finále květinového hnutí, a myslím, že to nevěděli ani muzikanti, kteří na Woodstocku vystupovali. Později jsme viděli nějaká videa, Hendrix na nich pálil americkou vlajku...

Tomu tehdy asi nešlo moc rozumět.

Válčilo se ve Vietnamu, do muzikálu Vlasy jezdili hrát i čeští muzikanti, takže jsme věděli, že v Americe probíhají velké protesty. Věděli jsme, že to není jen o tom, že bolševik vykřikuje něco o imperialistech. Mnohé jsme si ale tehdy samozřejmě spojit nedokázali.

Někde jste zmínil, že píseň Snad nám naše děti prominou je stále aktuální. Co se podle vás z dob normalizace vrací? Vždyť ta situace je zásadně odlišná.

Jak se ukazuje, ohýbání páteří se netýká jen komunismu. Ta píseň je pohledem na generaci, jež musela projít komunismem a zaplatila za to šrámy na duši, šrámy na těle teď nechme stranou. Ta skladba nám nevystavuje zrovna nejpěknější vizitku, občas jsme tím režimem tak podivně proplouvali, což Vláďa Merta v textu zachytil. Dnes vidím, že celá řada lidí opět uhýbá a některé věci raději nahlas neřekne. Určitá stigmata ve společnosti jsou hlubší, než se nám tenkrát zdálo, ne vše tedy souviselo jen s komunismem.

Bavili jsme se o květinovém hnutí, které věřilo, že hudba dokáže změnit svět. Souhlasil byste?

Určitě, protože hudba svět už změnila. Jsem přesvědčen, že naše generace s rokenrolem výrazně změnila svět. Nebyla to jen záležitost muziky, nýbrž komplexní pohled na společnost. Souvisela s tím samozřejmě i revolta vůči generaci našich rodičů, rokenrol ale symbolizoval především vůli po svobodě a vývoji, což se promítlo také do filmu a literatury. Celé květinové hnutí bylo strašně naivní, zároveň ale dokázalo bolševika rozkládat zevnitř. A nejen bolševika. Nedávno jsem viděl dokument o turné Rolling Stones po Jižní Americe, kde jejich fandové popisovali, že to u nich byla zakázaná hudba. Někteří kvůli tomu dokonce seděli. Elektrická kytara totalitní režimy rozkládala a jejich představitelé si to moc dobře uvědomovali. Vše svobodné bylo automaticky podezřelé, takže měli potřebu to udusit. My jsme neprotestovali politicky, jen jsme si chtěli žít po svém, což bylo naprosto nepřijatelné. V tom smyslu věřím, že muzika svět změnila nebo ho minimálně měnit pomáhala.

Takže byste řekl, že jste změnil svět více jako hudebník než jako politik?

Takhle bych to neřekl. Já si myslím, že muzika, která se hraje dnes, už tu sílu nemá. Pro mladší generace současná hudba neznamená to, co rokenrol znamenal pro nás. Určitě ne. Dnes funguje virtuální svět, společnost ovlivňuje internet a hudba je jen jakási forma zábavy. Pro nás to byl životní postoj.