Loňský velký objev, brněnská skupina Mucha s provokující zpěvačkou Nikolou Muchovou, vydala druhé album Josefene. Oprostila se od dřívějších vulgarit a vedle fonetických hrátek s jazyky se věnuje i problémům mladých matek. Posun se pak zpětně odráží i do zpěvaččina soukromí.
Kromě zpívání vychováváte malou dceru. Vždycky jsem samostatné maminky hrozně obdivoval, že jsou vůbec schopné nějak fungovat. Když třeba koncertujete, kdo hlídá potomka?
To už řeším čtyři roky. O víkendech je to nejsnadnější, to nastupují babičky, kyjovská větev. Přes týden mám zas už vybudovanou síť matek, které jsou k dispozici. A zrovna v tuto chvíli hlídá můj bratr. Ale je to i tak těžké - zrovna mi před chvílí volal, že něco nemůže najít, a mně v tom momentu "chcípl" mobil. To jsou pak těžké nervy. Vždycky jsem hlavou jinde. A bez hlídání a pomoci jiných bych opravdu fungovat schopná nebyla.
Když vznikalo první album, myslel jsem si, že právě kvůli podobným okolnostem (ostatní zas mají svoje další kapely) vydáte další až za delší čas. Jak k tomu došlo, že jste tak aktivní a že vedle celkem častého koncertování druhé album vyšlo už po roce?
Vlastně mi to přijde vtipné. Písnička, která vznikla před rokem, se mi zdá už stará, a to navíc většina toho, co je na debutu, vzniklo dávno předtím. Ale je pravda, že ostatní kapely jsou schopné obehrávat ty samé písničky třeba pět let. Mně se ale zalíbila ta spolupráce s kapelou, ta tvůrčí atmosféra: "Pojďme, udělejme to..." Je to radost. Ale určitě tam hrála roli i ta praktická stránka věci, že po první desce jsme toho měli málo. Chtěli jsme mít alespoň hodinový program a možnost občas něco nehrát, nebo naopak mít co přidat. Ale myslím, že teď už nic honit nemusíme.
Takže ten největší "motor" v kapele, co všechny popichuje do aktivity, nejste vy?
Největší iniciátor, když jsme třeba dělali nové písničky, byl Martin Kyšperský. To on nejčastěji vymyslel, jak by ty moje písničky s kytarou měly znít s kapelou. Má skvělý dar poznat, že sem by se hodilo toto a tady by někdo mohl zahrát toto... Jenže teď od nás odchází, má toho moc. Sice si to zakazuju, ale trošku se toho bojím. Jako by mě vypustil do vody, a na mně teď bude se chopit té hlavní ideologie a "diktovat" ostatním, co si tam představuji. Což v kapele, kde jsou všichni instrumentálně mnohem schopnější než já, nebude snadné.
Na obě alba vám přispěli příznivci přes crowdfunding. U prvního vás nikdo moc neznal a také to bylo hlavně na vydání na vinylové desce. Proč jste ale sáhli k tomuto druhu financování znovu?
Tentokrát jsme už neměli peníze ani na to běžné vydání, na samotnou výrobu. Na jednu stranu z toho vlastně nemám dobrý pocit, po někom něco chtít, ale na druhou tím oslovuji především lidi, kteří se tváří, že jsou moji přátelé. A jak lépe by mi to měli dokázat, než tím, že mi pomůžou, když to potřebuju? Záleží mi na tom, nechci, aby to někdo chápal jako nějakou žebrotu. Naopak to dobře rozděluje lidi na ty, kterým o něco jde, a ty, kteří jenom "kecají".
Překvapilo mě, že jste v odměnách neměli trička - to dnes bývá jedna z nejčastějších "odměn". Proč?
Uvažovali jsme o čepicích s nápisem "Mrdá mi v hlavě" a dámských tangách s názvem kapely. Ale je pravda, že v tom merchandisingu máme ještě velké rezervy. I s tou videožádostí jsme si mohli víc vyhrát. Zpětně mám z toho pocit, že jsme toho mohli pro výsledek udělat víc. I když se to nakonec povedlo.
Proč jste vlastně album vydali sami? Nezkoušeli jste oslovit nějakou firmu?
Všude byl nějaký problém. Někde nás třeba nechtěli kvůli skladbě Ježíš.
Je pravda, že vaše vulgarity pohoršují nemálo lidí. Nejvíc ty, kteří tak sami mluví.
Já především nechápu, co na tom pořád někoho baví omílat. Rozhodně si nepřipadám jako nějaký dlaždič, který mluví sprostě pořád a bezdůvodně. Občas nějaké vulgární slovo použiju a skoro vždycky mám u toho pocit, že se tím přibližuju publiku, že to cítí. I když je tam jasné, že balancuji na tenké hranici, za kterou už by to bylo podbízení. Nějak cíleně si na to pozor nedávám, ale vím, že kdybych to přehnala, tak to všichni hned "prokouknou".
K prvnímu albu máte klipy Ježíš a Chlapi sú kokoti. Bude nějaký i k druhé?
Už na začátku října bylo vše připravené, kostýmy, lokace, štáb na natáčení. Ideální den, kdy všichni mohli. Ke skladbě Nepojedeš nikam. Jenže jsem místo toho jela na operaci slepého střeva. Takže jsme to museli odložit. Ale určitě je to důležité, spousta kapel to podceňuje, taky je s tím strašná práce. Je to výsledek koordinace velkého množství lidí, lidí, kteří se na něčem museli domluvit. Z toho mám radost. A ten náš první klip, Ježíš, vidělo už skoro čtyři sta tisíc lidí. To beru jako hrozný úspěch.
Na prvním albu jste se vypořádala hlavně s mužskou částí populace, ta druhá začíná spíš jako manifest ženského údělu, ale později se stejně objeví písně jako Kamil, které by klidně mohly být na debutu. O čem tedy je druhé album Josefene?
Kamil je dobrý příklad. Evžen (Martin Kyšperský - pozn. red.) ho na tu desku nechtěl. Ale ukazuje se, že i kdyby byl zbytek písniček sebeoduševnělejší, tak právě kvůli němu ti, kteří na nás chodí jen kvůli těm prvoplánovým vulgaritám, si tu desku pustí a poslechnou i to ostatní. V což jsem vlastně skrytě doufala. Třeba zjistí, že mi jde o víc. To, jak se tam ta písnička nehodí, je tak dobré. Někdy si podle říkám, že to byl dobrý "marketingový tah" (smích). No a ono "Josefe, ne!" v názvu znamená to, že žádné strasti nikdy nekončí. Že ten problém nemá jasné řešení a konec. Ale třetí desku bych chtěla tematicky jinou. Už teď se na to těším.
Říkáte, že už nechcete být prvoplánová, že vám jde o víc. Co by to "víc" mělo skrývat?
Že jsem trošku zestárla a snad trošku víc dospěla. Že ty věci říkám jiným jazykem, i se dokážu obejít bez těch vulgarismů. Že je víc důvod nad tím přemýšlet, nejsou to jen nářky. Doufám, že to základní téma tu víc rezonuje a že je to album intimnější. Není to "prásknutí do stolu", ale to, o čem lidé přemýšlejí, když se sami toulají ulicemi.
Prý budete i v dokumentu s tematikou svobodných matek.
Ano, zrovna včera za mnou byla Olga Sommerová, která to točí. Velmi brzo jsem pochopila, o co jí jde, ona bojuje za ty lepší podmínky. Jenže já se s tou situací už poprala, už ji beru jen jako fakt. Nemám potřebu si psát na čelo, že jsem svobodná matka. To je pro mě tak normální jako to, že mám dítě. Spíš řeším následky. Zjistila jsem, že třeba v tuto chvíli nejsem schopná mít stálého partnera. Je to dost osobní, ale klidně to řeknu: po tom všem, kdy jsem zůstala s miminem sama, nemám důvěru k tomu, k čemu mi by ten partner byl. Mám prostě nedořešený vztah k mužům.
Takže se toho natáčení zúčastňovat nebudete?
Já mám dost zásadní problém. Jak jsem zjistila, do běžné práce mě nikdo jako svobodnou matku, která potřebuje být brzo doma, nevezme. Beru určité dávky, ale kvůli tomu si nesmím vydělat víc než určitou částku. Takže musím být dost obezřetná, co kde říkám. Jednou jsem se někde zmínila, že si přivydělávám v jednom baru, a když jsem pak přišla na sociálku, paní jen beze slova na stůl položila ten článek. Takže každý příjem musím přesně vykazovat, aby mi náhodou ty dávky nevzali. Dost jsem se tím okradla o spoustu času, který jsem mohla strávit s dítětem. Teď už třeba taky vůbec neberu noční, což byla mimo jiné pěkná rasovina. No a bavit se o podobných věcech na kameru je ještě komplikovanější. Všichni ti úředníci mají pocit, že vydělávám muzikou statisíce a že ten stát tak určitě musím bůhvíjak okrádat. Ale stejně jsem do toho natáčení nakonec šla.
Na albu je použito hned několik jazyků. Proč?
Mám ráda kapelu DVA, kteří si vytvořili vlastní jazyk, kterým zpívají, pro to, jak to zní. Všechny ty jazyky vlastně znám jen povrchně, ale hrozně se mi líbí ta fonetika, jak se třeba některá fráze rýmuje. Při propojení jazyků to pak podporuje ty verše. Skvělá je třeba slovenština. Já jsem ze Slovácka, ze slovenského pomezí, a tam je krásně vidět, jak je to blíž k hranicím, tak se mění i ten jazyk a té slovenštiny je v tom nářečí víc. A každý tomu rozumí. Ty kombinace jazyků prostě fungují.
Na rozdíl od debutu ale naopak na Josefene paradoxně ubyl ve vaší hudbě dříve charakteristický vliv folkloru. K tomu došlo jak?
To je pravda. Asi je to tím mým pobytem v Brně. Většina písní na Epopej vznikla v ještě v Kyjově, zatímco ty novější jsem psala už v Brně. Barem projde spousta cizinců, kteří teď v Brně žijí, všechno se to tam míchá, je to více kosmopolitní prostředí. Asi jsem tím nějak načichla. Moc to nevnímám. Je to, jako když spolu někteří lidé dlouho žijí, tak od druhého přejímají fráze, slova nebo i grimasy. Aniž by si to uvědomovali.
Nikdy vás nikde nevypískali?
Samozřejmě jsou blbé i dobré koncerty. Já kromě s kapelou stále vystupuju i sama a tam to mám téměř jako pravidlo: na tři průměrné nebo špatné koncerty mám jeden úžasný. S kapelou je to jinak, tam ty lepší převažují. Ale jsou koncerty, které se nepovedou na základě vnějších faktorů. Může to být špatná návštěvnost, protože se něco sejde, může to být špatný zvuk, může se stát cokoli. Teď ale hrajeme koncerty k desce, takže opravdu bereme skoro vše. A na druhou stranu jsme ti "dělníci hudby", nikdy by nás například nenapadlo nehrát jen proto, že by třeba přišlo jen pár lidí, a jsme ochotní jet třeba i na druhý konec republiky. Je to navíc dobrý ventil od domácnosti. Kdyby to nebyla zábava, tak by to nešlo.
Je výhoda být na pódiu žena s vykasanou sukní? Odpustí vám publikum víc případné chyby?
Na chybách - a já jich bohužel pořád dělám celkem dost - je krásně vidět, jak lidé mají rádi lidský faktor. Jak se tím bourá bariéra mezi tím "umělcem" a "jenom divákem". Myslím, že jen málo lidí má rádo dokonalost. Většinou se začnu smát a pak i lidé reagují vesele. Uvolní to atmosféru. Něco jiného je to ovšem s kapelou, kdy já udělám chybu, ale ostatní jedou dál. Tam nezbývá než se v duchu zastydět a rychle se přizpůsobit. Ale humor na pódiu funguje. Víc než sukně. A víc než to, kdybych se snažila lidem dávat nějaké recepty na život.
Více si o Nikole Muchové přečtěte v novém čísle časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 24. listopadu 2014.
