Novinka legendy
Na novém albu Hudba Praha nechtěně míří i do vlastních řad

V naprosté tichosti krátce před Vánoci vydala legenda domácího rocku Hudba Praha nové album De Generace. Slovo "nové" je ovšem potřeba dát do uvozovek. Přesto by první studiová nahrávka, vycházející po čtrnácti letech po Divokém srdci, neměla minimálně fanouškům kapely uniknout.

Orientovat se v dění okolo Hudby Praha a jejího předchůdce, poslední léta v odlišné nástrojové sestavě souběžně znovu fungující Jasné páky, znamená být minimálně zasvěceným a znalým příznivcem. Ti, kteří na personální rošády, spory členů i opakovaná vyhlašování ukončení činnosti rezignovali, nyní za odměnu dostali novou nahrávku. Pamětníci ovšem už většinu skladeb - byť v jiných aranžmá - léta znají.

Hudba Praha album natočila v současné sestavě, což má své výhody - jádro kapely je léty sehrané a čerstvé vokalistky (ta mladší je teprve dvacetiletá) na rozdíl od svých letitých předchůdkyň nemají problémy s intonací. Jenomže jako by se někam vytratila ta radost a energie. Zatímco na koncertech písničky stále výborně fungují a kapela má energii na rozdávání, z nahrávky zní místy až unaveně a znuděně chladně. Výsledek výrazně postrádá producenta a o tom, že rezervy by tu byly, jasně svědčí jediný pokus o studiový kabát v podobě pohostinské účasti zkušeného Vladimíra Pechy a jím použité elektroniky v závěrečné skladbě.

Je otázkou, jak se k novince postaví mladí posluchači, kteří historii nepamatují. Zřejmě to bude záviset na tom, jaké jsou jejich posluchačské chutě: pokud jsou spíše konzervativní, mohla by jim porce celkem tradičního, ale dobře šlapajícího bigbítu s rozhodně ne hloupými texty zachutnat. Běda však, jestli se trochu orientují v současné rockové produkci. Pak totiž nejspíš nad archaicky aranžovanými a "na jedno brdo" zahranými písničkami ohrnou nos.

Mnohem komplikovanější to mají pamětníci, kteří navíc třeba skladby znají z neoficiálně šířených koncertních kazet. Srdeční příběh, Něco si kleklo nebo Uleť, pocházející z prvotního období Hudby Praha, tedy z poloviny osmdesátých let, znějí v nové verzi naprosto stejně, jak by asi zněly hity The Police v podání Aerosmith či ZZ Top. Tam, kde dříve byly svěží rytmy i zvuková pestrost a neveselé texty doprovázel odlehčený hudební doprovod, jsou nyní hoblující zkreslené kytary, které všechno válcují. Aby bylo jasno: Hudba Praha měla vždy blíže k Rolling Stones než k nové vlně, kam byla často z pohodlnosti řazena, ale v současném provedení jde o čiré retro.

Nejinak znějí i z přelomu osmdesátých a devadesátých let pocházející skladby (například titulní De Generace či Jinej svět). To, že se nepamětníci v bookletu nedočtou, kdy byla která píseň napsána, také leccos napovídá. Zrovna v tomto případě by totiž třeba krátká vzpomínka na okolnosti vzniku každé ze skladeb byla neobyčejně cenná. Tradičně vysokou úroveň má propracovaný obal Karla Halouna a Luďka Kubíka. Nápad podoby bulvárního magazínu je vtipný, včetně inzerátů, v nichž jsou občas zakomponovány i texty generačních souputníků kapely Tonyho Ducháčka či Petra Váši.

Nové album Hudby Praha je zkrátka z těch, která minimálně v některých směrech vzbuzují značné rozpaky. Pro vytrvalé fanoušky je rozhodně cenné i přínosné, Ambrožovy texty jsou navíc nadčasové a dodnes platné. Ale pro ostatní posluchače bohužel novinka spíše znamená jen další důkaz, že sláva Hudby Praha už patří minulosti a že bez nostalgie se i ve své době nadprůměrný písničkový materiál už dnes neobejde.  A co by na to všechno řekl někdejší  basista souboru Jan Ivan Wünsch, radši ani nedomýšlet.