Hledat v hudbě progresivitu za každou cenu, nové a neotřelé přístupy i cokoli neslyšeného je především úpornou snahou těch mladších. Pochopitelně není důvod na to rezignovat u mladých objevů a na scénu vstupujících jmen, ale stejně tak je dobré si uvědomit, že u těch letitých by byla podobná snaha jen kontraproduktivní.
Garage: Live 2011 (Indies Happy Trails)
http://www.myspace.com/garagetonyduchacek
Legendy to mají těžké. Obzvlášť v atmosféře, kdy po nich někdo pořád chce něco nového. Což jde mimochodem v rockové muzice, dnes už z principu konzervativním žánru, proti podstatě samé. A Garage v čele s Tony Ducháčkem domácí legendou určitě je. V prvním desetiletí milénia to ale s ní vypadalo trochu bledě: jako na unavenou, tápající partu, působící, že vlastně neví, jestli ještě má pokračovat a nebo jen jede ze setrvačnosti, na ni vůbec nebyl hezký pohled.
Pak ovšem vyšlo vydařené album Black!, které nechalo zapomenout na kolekci Nepohádka, nejslabší desku v historii kapely, a jako by se Tony a jeho spoluhráči opět dostali zpět do sedel a dali všem najevo, proč je potřeba s nimi ještě počítat. A co lépe - projevilo se to i koncertně, kdy kapela dostala zase svůj někdejší drajv a potřebnou syrovost, což se projevilo i na dalším přílivu publika. Letos vydaný loňský koncert, mimochodem první regulérní "živák" v historii kapely je jen dalším potvrzením tohoto trvajícího trendu.
Vydařený záznam pochází z brněnské zastávky série koncertů k nedožitým šedesátinám někdejšího kytaristy kapely Mejly Hlavsy, který pro ni složil ty největší hity. Dva se ostatně dostaly i na soupisku koncertu. Jinak ale kapela v historii příliš neloví a vedle zmíněné dvojice z poloviny osmdesátých let Zrcadla a Táta to chtěl zakázat už jen připomíná přelom osmdesátých a devadesátých let v písni Berlín, aby jinak set postavila na posledním, tři roky starém albu Black!, ze kterého je hned celá polovina skladeb.
Kapela je ve výborné formě; živelnost muzikantů se skvěle doplňuje s Ducháčkovým ledabyle charakteristickým, post-punkově odosobněným projevem, který má v sobě kousek od všech oblíbených vlivů, Lou Reedem počínaje, Iggy Popem konče. Nabízí tak nejen přesně to, co se od ní čeká, ale hlavně přesně to, co je na ní nejlepší a co má už dávno "zmáknuté".
Spolu s dotaženou souhrou muzikantů a do písniček natlakovaným pocitem, že to zúčastněné i po letech baví, tak album sice nepřináší nic, co by fanoušci Garáže už dávno neznali, ale zároveň přesně to, co dělá dobré rockové album dobrým rockovým albem. Vypadá to celé naprosto samozřejmě, ale pro ukázku toho, že není, si stačí pustit bonusový klip, který je pravým opakem výše vyřčeného. Nejenže z něj kapela působí nudně, ale i obrazově jde o tuctovou záležitost záběrů z koncertu prostříhaných s fotografiemi, poměrně zoufale postrádající sebemenší nápad. Nepředpokládám ale, že by onen kontrast s nahrávkou byl úmyslem.
Dick O´ Brass: Noční hlídka (Indies Scope)
http://www.myspace.com/dickobrass
Keltská hudba má u nás silné posluchačské zázemí a nemalou oblibou. A Dick O´Brass patří k nejlepším představitelům - ostatně založili ho bývalí členové kapely ZOO, která patřila k tuzemským průkopníkům spojení irských, bretaňských, skotských či velšských vlivů a mainstreamového rocku. S druhým albem přišli letošní jaro šest let po eponymním debutu, a na rozdíl od jeho pojetí postaveném na cizojazyčně zpívaných tradicionálech, se zde více spoléhá na češtinu a původní tvorbu.
S keltským rockem jde často ruku v ruce silný patos, romantika a pocit úniku od reality. To všechno ale Dick O´Brass na svém aktuálním albu dokázali udržet na uzdě. Vedle až popově vstřícných melodií, vynikajícího instrumentálního zázemí a neodfláknutých aranží sílu jejich písním dodávají především civilně pojaté texty, nejen řemeslně slušně zveršované, ale i s únosnou mírou všech výše jmenovaných atributů, které by mohly být schopny oslovit i širší publikum, než jen to skalní keltské. Jsou tak blíže k současnosti, než k historii se obracející Čechomor a zároveň určené přemýšlivějším a náročnějším posluchačům než má kupříkladu Divokej Bill.
Přesto i zde figuruje nemalá porce vaty, a i zde se objevují pasáže, které v lepším případě vyvolají úsměv, v horším povzdech. A paradoxně je v tomto směru ukázková titulní skladba, která je až kýčovitým výletem do oblastí, o kterých autoři textu zjevně mají jen velmi mlhavou představu. Bylo by ale škoda kvůli tomu pominout několik opravdu krásných balad a i jinak silných momentů. Vedle tradicionálů je skvělé otevření alba skladbou Jednou za sto let nebo naprosto úchvatná instrumentálka Le foret noir, dokazující, že zúčastněným nechybí citlivost a potenciál.
Druhé album Dick O´Brass znamená pro kapelu zjevný posun od těch, kteří jen interpretují k těm, kteří mají v zábalu oblíbené hudby chuť i něco předávat. Zatím to jsou častěji pocity a optimismus než hlubší myšlenky, ale i to není málo. A abych se obloukem vrátil k úvodu: pro ty, které keltská hudba oslovuje, je tahle nahrávka nejen doporučeníhodným artefaktem, ale i praktickou ukázkou, že se dá dělat i bez podbízivosti a pouhého revivalového přehrávaní.
