Domácí hudební tipy
Návod na přežití v civilizaci a příslib dálniční romantiky

Zdánlivá obyčejnost hraje v současné hudbě důležitou roli. Jisté mimikry, maskovací síť proti  dotěrným, kteří jsou líní jít pod povrch a odkládají věci, které nefungují na první signální. Zakopávat se netřeba, stačí jen nevystrkovat nos z už dávno existujících zákopů.

Prodavač: Malý ráje (Starcastic / Deadred) 
https://soundcloud.com/p-r-o-d-a-v-a-c/sets/mal-r-je

Vznik Prodavače ze Shop Assistanta, oklikou přes Sporto a s dvojitou pomocí vzešlou z kádru Hissing Fauna, byl už několikrát popsán, takže se tím netřeba zdržovat. Podstata je jinde - a jestliže EP Duchové před necelými třemi roky jen nenápadně naznačovalo, debutové album to křičí naplno. Prodavač je totiž takovou lehce diverzní jednotkou v melodických vodách. Jestliže hudebně jde o velmi příjemný, chytrý a rytmicky důrazný elektropop, textová zpověď ho vyděluje z tuctovosti. Podobná upřímnost totiž bývá obvyklá spíš ve folku a adekvátní otevřenost zase nau rockerů, kteří "se s tím nemažou".

Prodavač jako by si záměrně vybíral témata, kterým se jiní vyhýbají, protože správně tuší, že zpívat o náplni pojmů jako jsou "přátelství", "láska", "zázemí", "oběť" či "osud", je víc než těžké. Případně se pokoušet zformulovat s nimi spojené niterné pocity, které sice dnes mohou napadnout kde koho, ale zároveň si většina uvědomuje i to, jak je snadné si při pohrávání s podobnými slovy upadnout do klišé a laciného moralizování.

A právě uvěřitelnost je ten největší poklad, který má Prodavač k dispozici. Jestliže hned v úvodní Tiché poště spíš šeptá než zpívá nejen o "vnitřním vesmíru" a "rodném domě", ale i o tom, o čem přemýšlí při cestě do práce, není těžké si vzpomenout na vlastní úvahy na podobná témata. I dál jsou pak na seznamu pochybnosti, kompromisy, přiznání vlastních slabostí, či přesvědčování, že čekat na zázrak nemá smysl. Zpověď i rozhřešení industriální společnosti. A když  o kus dál zazní "Na svět se díváme skrz televizi / barevný obrázky jsou lepší než sny / a všichni nadáváme na krizi / a přitom sami žijem tu, co nezmizí" vypovídá to o dnešku stokrát víc, než  všechno to hřímání na režim, systém a vládnoucí utlačovatele, kterého jsou plné texty punkových i jinak prvoplánově naštvaných spolků.

Čtveřice Prodavač svou první deskou dokazuje, že jde v protisměru, a to nejen než většina popových kolegů. Platí to i o hudbě, kterou své až terapeuticky pocitové texty, obaluje. Ta je sice nekomplikovaná, ale zvukově a hlavně aranžérsky propracovanější než většina toho, co se nálepkou pop dnes označuje a logicky tak o tom mnozí nemají nejlepší mínění.  Pomalu a jistě se zadírá pod kůži a jestliže napoprvé může působit jako kulisa, po určité době si lze uvědomit  její sílu a také nápaditost, s jakou je zkonstruována.

Malý ráje je album, které počítám nebude stárnout. A dost možná budou jeho písničky platné i v době, kdy už jeho autoři budou mít na věc jiný pohled či názor. Vedle toho, že je při jeho poslechu o čem přemýšlet se nemohu zbavit dojmu, že tím, jak svět okolo nás bez příkras popisuje a pitvá, zároveň předává optimismus a naději. Že v tom nejsme sami, že na problémy existuje řešení, že lze říkat důležité myšlenky a nepůsobit u toho trapně a kazatelsky, a že jsou pořád lidé, kterých si lze vážit pro jejich pokoru, s jakou se zároveň ochotně dělí a zároveň nic nikomu nevnucují.

Johannes Benz: One Way Road  (Tranzistor) 
http://bandzone.cz/johannesbenz

O Johannes Benz - tedy fiktivní postavě, zrozené v hlavě dokumentaristy Jana Foukala a zároveň i názvu nové kapely - se psalo hlavně tak, že všichni poslušně přejali promotext o "inspiraci životem amerických řidičů kamionů" a "poetice nekonečných cest, osamělých odpočívadel a do tmy blikajících motorestů v jemném benzinovém oparu". Nic proti - romantika je pro tvorbu téhle formace i žánru na pomezí country a indie rocku, rozhodně důležitá. Zaniklo v tom ale ještě cosi možná důležitější - že jde o projekt pozoruhodný tím, že ačkoli se v něm sešli vesměs profesionální muzikanti, vznikl jen  "pro radost" a metodou Do It Yourself - včetně založení vlastního labelu.

Tradiční, melodické písničky, občas se sklonem k melancholii, docela dobře zapadají do doby, ve které u nás v minulosti zprofanovaná country přestává být opovrženíhodným slovem, a hudba, která přejímá její vlivy, si získává stále více i mladých posluchačů. Když se k tomu přidá konstatování zpěváka a autora v jedné osobě, že těžkou práci řidiče tiráku, o kterém zpívá,  lze chápat i třeba jako alegorii ukrajinských držitelů několika diplomů, kteří u nás dřou na stavbách, je víc než jasné, že tu nejde o "hledání další díry na trhu", ale o album, které si zaslouží pozornost.

Jistě - nejde o nic objevného ani novátorského, atmosféra je tu podstatnější. Ale nechybí ani soustředěnost a odevzdanost výsledku. Ne nadarmo frontman označuje jako svou oblíbenou tuzemskou kapelu Please The Trees. Souvisí s tím i určité sebevědomí a absence obvyklých českých komplexů. Nahrávka se vyhýbá tvrdosti jižanského rocku i žánrovému purismu tradičních vyznavačů bluegrassu, linii country-rocku jak od Toma Pettyho rozrušují i spíš soulové vokály.

Už napoprvé zaujme úvodní trojice skladeb, úderná a chytlavá, ale s opakovanými poslechy se vyloupávají další perličky - s až geniální atmosférou zahalená God, až barově zamyšlený Horizon se skvělou foukací harmonikou, či z americké klasiky čerpající Stars Ask. Ale i z těch méně nápaditých míst čiší výtečně zvládnuté řemeslo.  A i když první vykročení Johannes Benz nemá jako celek takovou sílu jako o pár měsíců starší debut olomouckých Nylon Jail a na rozdíl od taktéž prvního alba šumperských The Finally se americké tradice drží až příliš urputně,  rozhodně bude zajímavé sledovat, kam se od slibného debutu bude ubírat dál.