Po více než tříleté pauze a mateřských a otcovských povinnostech se v neděli s magickým datem 10. 10. 2010 na pódiu opět objevilo jedno z kultovních jmen naší hudební scény - Ecstasy of Saint Theresa. Pro zahajovací koncert malého podzimního turné si vybrali reprezentativní prostory Nové scény pražského Národního divadla.
Se silným sponzorem v zádech a bez předkapely se skupina objevila před zaplněným a vstřícně naladěným prostorem krátce před půl devátou. V nezměněné personální sestavě - stabilní dvojici Jana P. Muchowa a Kateřinu Winterovou stejně jako v minulosti na pódiu doplňovali klávesista Karel Drašnar a bubeník Marek Klasna - dostáli avizovanému plánu a předvedli reprezentativní průřez svými nejznámějšími skladbami.
Pro pamětníky tu byly dvě zcela zásadní změny. Vedle pro "Extázi" už samozřejmého perfektního projevu a přesvědčivosti, na které ani trochu nebylo znát, že kapela několik let pravidelně nekoncertovala, to za prvé byla naprosto dotažená vizuální stránka věci, místy až koketující s výtvarnou performancí. Důmyslné nasvícení, které se po většinu doby obešlo bez barev, skvěle doplňovalo atmosféru a soustavou netradičních kombinací klasických žárovek na různě vysokých stojanech, dvou obřích reflektorů, dvou prosvícených "ventilátorů" a pouze dvou barevných multifunkčních světel vytvářelo netradiční prostředí, které v mnohým případech působilo i jako další nástroj.
Druhou - a podstatnější - změnou pro všechny ty, kteří už někdy měli se skupinou koncertně čest, bylo celkově až nezvykle optimistické vyznění kapely. Zpěvačka Kateřina Winterová, kdysi zcela statická a za mikrofonem náměsíčně odosobněná, působící, že jí úloha "frontwoman" vůbec nedělá dobře, tentokrát vesele komunikovala s diváky, místy až tančila, působila od začátku do konce jistě a sebevědomě. Navíc zpívala maximálně soustředěně, s viditelným prožitkem. Někdejší pozici "sólistka a její doprovod" také vyměnila za větší sepětí s kolegy, kdy v některých momentech odbíhala od mikrofonu k druhým klávesám.
To celé mělo až nezvykle pozitivní vliv na celkové vyznění, kde sice zůstaly dominantní melancholické polohy, ale často jako by se vytratil strach z chytrých melodií. Také dřívější nervnost a temnotu mnohem častěji čtveřice měnila za hru se zvuky, radost a optimismus, vystřelovaný do publika v mohutných salvách. Jestliže tak Kateřina v jedné ze známých písní zpívala "I'm Not Really Optimistic", realita působila přesně opačně.
I přes přátelsky naladěné publikum, které ve většině přesně vědělo, na co jde, zpočátku skupina bojovala s chladnou bariérou mezi ní a diváky, při kterém je publikum "utopeno" ve velkých (a mimochodem nikterak pohodlných) kožených sedačkách, ale díky výše uvedenému se jí celkem rychle podařilo tu neviditelnou stěnu zbourat a vtáhnout posluchače do svého tajuplného i noblesního světa zvuků a rošád se světly. Originální svítící šaty, které si Kateřina vzala na sebe na přídavkové písně, už byly jen korunkou i bez toho zdařilého večera.
Pokud se divák ponořil do zvukové koupele, mohl si užívat i vynikající nasazení všech přítomných. J. P. Muchow vyrostl hráčsky v citlivého baskytaristu, který povyšuje svůj nástroj z běžného doprovodu na základní jednotku, která buduje atmosféru, a když vzal do ruky kytaru, obratem proměnil vše v energický rockový nářez. A nezaostávali za ním ani ostatní - s nápaditostí, přesností a až geniální schopností poskládat mozaiku zvuků a nálad do jasného, i když zřejmě impresionistického, obrazu.
Ecstasy of Saint Theresa znovu dokázali, že v mnohém jsou před většinou domácí scény stále napřed, případný snobismus jsou schopni zapojit do služeb své milé dekadence, posunem dohonili dobu a jediné, co jim v tuto chvíli chybí, je nový materiál. Protože ohlížení, byť takto vydařené, může jen nabudit chutě na nové album, které se snad prý chystá na jaro.
