Michael's Uncle jsou i po dlouhých letech, které nemalou měrou vyplnili ne zrovna ideálním přístupem ke zdravému životnímu stylu, zpět čilí a energičtí. A na nové desce zas rozdávají rány, padni komu padni. Energie prýští i z písniček plzeňských Scissorhands, kteří i přes nízký věk zrealizovali zajímavý pokus - debut in memoriam. Debut, na který nikdy není pozdě.
Michael's Uncle - Return Of Dark Psychedelia (Indies Scope)
Majklův strýček se vracel pět let, ale že je opravdu zpátky, se dá říci až teď. Čtvrtá řadová deska vyšla v době, kdy podobné názory bez autocenzury jsou už zase potřeba. Název navazuje na druhé album, které šlo proti porevolučnímu nadšení a mapovalo přelom osmdesátých a devadesátých let i z těch stinných stránek. Rebelský duch zůstal i po dvaceti letech a zážitcích, které by asi ne každý přežil, stejně silný. Otázkou je, jestli bude v současné době honby za financemi a politiků, za kterými dav ochotně jde, jen když mu slíbí slevu na dluh, ještě někoho zajímat.
Novinka je oproti minulosti výrazně méně syrová, ale v celkovém vyznění se toho moc nezměnilo. Důkazem budiž Červenej hrádek a El presidente, skladby z nejstaršího období, které mezi ostatní současné, přes drobné přepracování, bez problémů zapadají. Po hudební stránce se ovšem jedná o nahrávku celkem pestrou. Vedle rychlých nářezů hodných průkopníků českého hard-core, tu jsou i temnější psychopasáže, nechybí ani koketérie s elektronikou (která může na úvod alba kdekoho zmást), skoro jako by se do šejkru vložily části všech předchozích desek a protřepaly. A jak ukazuje závěrečná Prej byznys, došlo i na svérázný, i když lehce komunální humor.
"Majklovci" jsou rozhodně v dobré formě. Nabízejí toho celkem dost jak pro pamětníky, tak i pro mladší generaci fanoušků, která jejich staré časy nepamatuje. Zaskřípe to jen na pár místech - a vždycky v textech, které mají místy tendenci sklouzávat ke zbytečné konkrétnosti. Ale v globálu pánové nejsou o nic smířlivější k realitě než dřív, zároveň však neustrnuli v době své nejlepší slávy. Jako v začátcích asi budou skousnutelní jen pro toho, kdo nehledá snadná řešení a nevidí věci jen z jedné strany. Na návrat po letech to vůbec není zlé.
ČTĚTE TAKÉ: Bluesová svoboda i minulost pro současnost
Scissorhands - Super Tuzex Bros. (X Production)
Pozdrav ze záhrobí. Plzeňské trio existovalo poměrně krátce v letech 2006-2008, dotáhlo to ke zbožnému výrazu indierockových emo-fanynek (které třeba Sunshine zaregistrovaly až v momentě, kdy už měli nejlepší alba za sebou), a k nadšeným chvalozpěvům ve F:lteru. Pak se rozpadli. Vzpomínková deska se objevuje půldruhého roku po zániku, a ačkoliv vyšla pod názvem kapely, ve skutečnosti ji s pomocí hostů ve studiu natočil jen samotný frontman.
To vše ale není sebemenším důvodem k jakýmkoliv pejorativům. Deska zní svěže, sebevědomě přímočaře a zdravě přidrzle. A ač ze studia, energie je tu víc, než jsou jiní schopni ze sebe vyždímat na koncertě. Z písniček je slyšet jak britská indierocková scéna, tak i třeba takoví Hives a celé to balancuje přesně někde napůl cesty mezi alternativním rockem a mainstreamovým popem.
Kytarista a zpěvák Pavel Litvaj aka Tuzex, kterému výrazně vypomohl s nahráváním bývalý bubeník Wanastových vjecí, Tiché dohody nebo Ran těla Marek Kopecký, má celkem charakteristický, často až hysterický ječák, který není vždy příjemný, ale to, co se odehrává pod ním, jasně odpovídá na otázku, zda mělo smysl ty písničky budit ze zapomnění. Mělo.
Představují totiž ukázkový model mladé, melodicky rockové kapely, která se tváří drsně, ale pak vyleze na podium a sype ze sebe příjemné pop-punkové písničky bez zbytečné unylosti. Osobně mě baví klidnější místa alba, jako jsou Hurricane nebo Just Tomorrow, ve kterých skvěle vyplouvá na povrch atmosféra. U těch rychlých je zas sympatické, jak lze snadno vytřískat z pár akordů a jednoho nápadu maximum. Sympatické ohlédnutí.
Foto: archiv
