Jurodivý písničkář opakuje klišé, staré jako sám rock‘n‘roll. Bouráky, zaprášené cesty, svoboda. Světe div se, nezní to trapně. Na pozadí „písničkové road movie" Fork In The Road totiž škodolibě přilévá oleje do plamenů ropné krize.
Zatímco valná část kliky někdejších Bushových muzikantských odpůrců v čele s Bossem Brucem se předhání v pajánech a jásá, jak pěkně vláda maká na oné kýžené Změně, veterán Neil se ironicky šklíbí. Jaké změny tak asi může dosáhnout jeden politik, dokud se svět nevymaní z „vlastnictví" ropných společností a automobilek, táže se mezi řádky písní Fuel Line („the world is ready for a whole new game, but oil companies wanna stay the same"/„svět je připravenej na novou hru, ale ropný firmy chtěj zůstat na svým") či Cough Up the Bucks („where did all the money go"/„kam jdou všechny ty prachy").
(Bez)starostná ekologická jízda
Neil Young ovšem nevydal desku zahořklou a vzteklou, jako byla protibushovská Living With War (2006), i když pár nazlobených akordů a veršíků se najde. Naopak, do boje vyráží radostně ve svém vzácném bouráku Lincoln Continental 1959, přestavěném na alternativní elektrický pohon. Múza, která písničkáři nečekaně přihrála deset nových písní, načež raději odložil přípravu vydání trezorových nahrávek Archives Vol. 1 a rychle se pustil do natáčení nové desky, mu totiž sedla na vedlejší sedadlo právě během testování ekologického vozidla na cestě napříč Amerikou.
Ač vzývá čistou energii, jako hudební formu vybral Young ze svého bohatého žánrového rejstříku převážně ušpiněný garážový rock‘n‘roll. Ale dojde i na křehkou, melancholickou folkovou baladu Light a Candle.
Je obdivuhodné, jak se Youngovi po víc než třiceti sólových deskách stále daří sypat z rukávu dostatek nosných riffů a refrénů, i když se občas nevyhne recyklaci obecně rock‘n‘rollových či vlastních dávných motivů. „Otec grunge" prostě patří k osobnostem, kterým rocková klišé můžeme věřit. Svědčí o tom i ryčný singl Johnny Magic, mimochodem pocta mechanikovi, který Youngovo auto přestavěl. Od kohokoliv jiného by zněl tuctově, ale Young do něj dokáže vlít opravdovou starou rock‘n‘rollovou magii. Bez ředění energie producentskými triky, syrově a rychle natočená muzika působí autenticky a šlape jako onen renovovaný lincoln.
Zpívání svět nezmění
Fork In The Road je album z podstatné části (pokud nepočítáme momenty čiré oslavy starostné ekologické jízdy) „angažované", ale bez pachuti moralismů. Písničkář jen civilním jazykem popisuje, co vidí a jak to selským rozumem chápe. Nečekejte žádnou levnou propagandu, na tu má Neil příliš dobrý vkus. Zato v náznacích je mistr. „Láska je láska, nenávist je nenávist, teď je teď a pozdě je pozdě. (Ale) Pravda je fikce, pravda je lež. Dějou se divný věci, když se srážej světy." (World Collide)
Young nikdy nepropadal mesiášskému komplexu popových hvězd typu Bona, nepropadá mu ani nyní. Jak říká v textu Just Singing the Song, pouhé zpívání písní nemůže změnit svět. Právě proto sám „jede" národu příkladem.
V kontextu písničkářovy diskografie sice není Fork In the Road nadprůměrným albem, ale ono se ani nečeká, že by písničkář mohl překonat svoje majstrštyky z přelomu 60. a 70. let. Lze se spokojit s konstatováním, že jde o důstojný přírůstek diskografie. A v kontextu dnešního „pamětnického rocku" představuje Youngova nečekaná, inspirovaná novinka ukázku úctyhodné tvůrčí vitality.
Neil Young: Fork In The Road
Reprise/Warner Music, 38:44 min.
Foto: Warner Music
