Čas od času se objevují hlubokomyslné úvahy o tom, že současný underground není už "to co býval", že postrádá dřívější hloubku, sociální rozměr i společenský protest. Většinou se však brzo ukáže, že jde jen o pseudofilozofické úvahy. Protože výmluvné příklady toho, že tomu tak není, a že se pořád najde dost těch, kteří nepotřebují mainstream a mají co říci, se objevují doslova každou chvíli.
Děti deště: Tyto alba (Silver rocket)
http://www.silver-rocket.org/katalog/deti-deste-tyto-alba
Děti deště je básnická sbírka Marty Veselé Jirousové a Tyto alba znamená latinsky Sova pálená. Děti deště jsou ale i noiserocková kapela, která působí, že si nikdo není jistý, jestli už se náhodou včera nerozpadla, ale přesto je nakonec vytrvalejší a ve svých snahách důslednější, než˛řada slavnějších a úspěšnějších kolegů. A Tyto alba je název jejich druhé studiové nahrávky, vzniklé už loni, ale dokončované a vydávané více než půl roku. Při znalosti kapely se to zdá až charakteristické.
V zásadní věci se nic nezměnilo. Jen těžko hledat hudbu, která se s posluchačem tak nemazlí. Tlak, který s ní přichází, je hmatatelný i v případě, že se pokoušíte ji poslouchat potichu. Potkává se tu punková animálnost i poťouchlé průniky intelektuálních úvah. To, že druhá skladba Test Locus je v podstatě coververzí legendárního kousku ještě legendárnější formace Ženy, není náhoda. Kdyby přirozenou páteř kapely Petra Humpála alias Bugrra znal Bohumil Hrabal, napsal by o něm román.
"Nejsem si jistej v otázce víry / nejsem si jistej v otázce přístupu/ dostal mě čas / za nejzazší výspu" zpívá se v nejsilnější skladbě desky, nazvané tajuplně Afaed fegis. Je mocná jako mořský příboj a monumentální jako klenby gotických katedrál. A ukazuje potenciál, který se v kapele občas až marnotratně skrývá. Slovní spojení "hlukoví šamani" je sice kýčovité, ale výstižnější těžko někoho napadne. Protože tady nejde o primárně naplánovanou špinavost i syrovost hudby, ale o přirozenou vyvřelinu. A z těch skladeb to je cítit.
Jestli v něčem Tyto alba navazuje na debut Love & Piss z roku 2007 (který mimochodem vznikl za stejnou dobu - tehdy sedm let od vzniku kapely), pak je to nepotřeba přístupnosti příjemci. Pokud chce někdo tu nahrávku poslouchat, sám si k ní musí najít cestu. V těch natlakovaných skladbách je ale ukryto všechno, skoro se až chce říci podstata života. Brutalita, nesmiřitelnost a zdánlivé temno jsou totiž jen obrannou slupkou. Důkazem je bonus, druhé, "light" provedení skladby Tětiva, tentokrát jen s doprovodem akordeonu (!), rozverné, a až hospodsky šansonové.
Sborový zpěv v ní mimochodem upomene nejen na již zmíněné Ženy, ale i třeba na jediné album Paprsků inženýra Garina, které má také na konci prakticky akustickou skladbu. Skutečnost, že většina členů Dětí deště v současnosti paralelně působí právě v sestavě této industriální legendy, jen uzavírá kruh. A je to i důkaz, že stálá pětice (od debutu proběhla změna jen na postu kytaristy), patří k těm, kde slovo "kolektiv" není jen planým pojmem, natož označením pro ty, kteří se potkávají jen ve zkušebně a na pódiu.
Druhá deska Dětí deště je nenápadná, skromně krátká tak, že i při vší "výživnosti", nutí na konci požadovat další porci. Je pevným, záchytným bodem na místě, kde to jiní už vzdali. Jako menhiry či malby v jeskyních bude mít svou sílu i v době, kdy už po jejích tvůrcích dávno bude veta. A pokud si ji připustíte k tělu, do konce života na ni nezapomenete.
Hameln: Malé básně (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/hameln
Českobudějovická alternativní čtyřka funguje asi pět let a jejich regulérnímu debutu předcházelo několik kratších nahrávek. Prapůvodně prý vznikli jako soubor, sloužící k hudebnímu doprovodu recitace poezie frontmana Otíka, ale jak album dokazuje, samovolně a několika zásadními proměnami sestavy se dopracovali k zachycenému tvaru, který kapelu posouvá mezi to nejzajímavější, co se na undergroundově - alternativní scéně v současnosti vyskytuje.
Jistě k tomu přispěl i vynikající, náladotvorný zvuk, neboť se nahrávalo v jindřichohradeckém studiu Hromyho, člena kapel, u kterých je zvuk součástí úspěchu, tedy Nod Nod a Five Seconds to Leave. Hudba Hameln je zamyšlená a místy melancholická, obejde se bez kytary, protože základní melodické linky zručně obstarává baskytara, nad kterou se klene síť z elektronických zvuků, houslí, zvonkohry a fléten. Zatímco členité bicí všemu dodávají dynamiku a energii.
Jestli tak je o něčem nahrávka zprávou, pak hlavně o tom, že už Hameln nespoléhají jen na imaginativní a místy až magickou poezii, ale na plný tvar, vzniklý ze spolupráce všech čtyř členů. A to i přesto, že autor textů Otík patří spolu se Sigismundem de Chals (Ruce naší Dory) k nejlepším příkladům, že tvorba undergroundových nestorů Pavla Zajíčka či Libora Krejcara nezůstává bez nástupců.
Debut Hameln nabízí silnou porci emotivních skladeb, stejně tak existenciálních, romantických v máchovském smyslu jako odrážejících často neradostnou a šedou současnost, která obklopuje kohokoli, komu nevyhovuje plout s davem. Občas se neubrání sentimentu i patosu, provázejícímu rozervanost mládí, které si ono mládí neuvědomuje, ale to nic neubírá na jejich výmluvnosti či síle.
Sympatickou drobností jsou ručně vyráběné obaly s designem školních sešitů - každý kus je originál a každý má i vloženou kartičku s několikaverším přímo pro majitele. "Z notýsku se mi vysypaly všechny listy / růže žlutá, pocit čistý," stojí na tom mém. Jistě v tom nebyl úmysl, ale lepší souhrn obsahu debutového alba Hameln bych nevymyslel.
