Recenze
Neradi vyumělkované muzikály? Zkuste rockoperu Romeo a Julie

S Romey a Juliemi se poslední dobou v Praze tak trošku trhá pytel. Před týdnem měl ve Státní opeře premiéru balet na hudbu Sergeje Prokofjeva a v choreografii Petra Zusky, divadlo U Hasičů na jaře obnovuje muzikál z pera Jiřího V. Bareše. Menší pozornost se věnuje o něco originálnějšímu pojetí souboru RockOpera Praha, jež mělo premiéru v pondělí.

Nejslavnější příběh lásky není třeba rozebírat, tady jde o provedení. Karty se rozdávají hned na začátku. Na katafalcích leží mrtví milenci, na scénu vpochoduje sbor sexy jeptišek v kozačkách, postupně z různých stran přicházejí Montekové a Kapuletové, potlačující zuřivou nenávist k soupeřícímu rodu (jsem jediný, kdo je tak zblblý módou posledních let, že mu ze všeho nejvíc připomínají pyšné a vášnivé upíří klany?). Pak se rozžehnou ohnivé efekty a kapela spouští hardrockový nářez. První scéna předznamenává celé představení, přidejte ještě bojové a taneční choreografie, trochu šermu a akrobatky na šálách a máte jasnou představu, co vás čeká. Prostě rocková podívaná, silné a emočně nabité výjevy, tak trochu jako jeden velký videoklip.

Autorský-životní pár Milan Steigerwald (klávesy, autor hudby, producent) a Pavla Forest (libreto, scénografie, coby vokalistka a Juliina chůva prakticky neopustí scénu) s režisérem Romanem Štolpou a celým souborem RockOpera už má z posledních let na kontě trilogii podobných děl, a to Antigonu, Oidipa Tyrana a 7 proti Thébám, plus "klasicko-etnickou operu" Bardo Thödol.

Těžko se hledá srovnání s něčím jiným, Romeo a Julie vypadá v podstatě jako čtvrtý díl antické trilogie. Prostě proto, že se RockOpera drží své originální a jasné teze "zveme rockery do divadla" (jak do hlediště, tak na pódium) a také svých možností. Stejní autoři, stejný (ovšem originální a bohatě využitelný!) prostor se zvedacím pódiem, obdobná scéna, skoro stejná vynikající kapela i cirkusové prvky... A také velká část účinkujících, ovšem s výraznou změnou. Hlavní role dostaly mladé tváře: Jiří Švec z kapely Holden a Žofie Dařbujánová (Mydy Rabycad, Christmas Brass Band). Lákadla v podobě Kamila Střihavky, Viktora Dyka a Jana Toužimského (Arakain) zůstala, snad ještě víc než předchozí,  ale hra staví na týmové práci.

Nejvíc se Romeo a Julie od antické trilogie liší v tom, že nejde o čistě temnou tragédii, řada scén je tu v podstatně lehčím duchu. Na trhu či na bále, tedy když se zrovna nervou, si šlechtici a šlechtičny drží své nabubřelé pózy, dvorské povýšené úsměvy, samolibě flirtují... Herci tady dostali příležitost ukázat také jiné výrazy, než na jaké byli zvyklí při obléhání Théb, bratrovražedných bojích a incestních otcovraždách. Ukázkově si to užil Viktor Dyk, po mocichtivém psychopatu Kreontovi si tentokrát vychutnal trochu úlisného, trochu nabubřelého a trochu požitkářského Juliina nápadníka a vévodova kámoše Parida.

A zatímco mě v poslední antické rockopeře rušily postavy klaunů/mimů, kteří byli tak nějak mimo, tady byla právě taková postava začleněna dobře, šejdíř kejklíř Matěj Kohout měl v ději své místo. A stejně jako vždycky od kláves bavil Steigerwald svými svéráznými výstupy a pokřiky, pro něž je "proboření čtvrté stěny" mezi účinkujícími a diváky slabé slovo. Sedí s klávesami v první řadě publika a dohlíží na celé představení. Neváhá zařvat na celý sál, když se mu něco nelíbí nebo když ho napadne nějaká bžunda, jindy si jen tak mimoděk šušká se sousedy diváky, že to či ono je nebo není ve scénáři - ale zrovna v té nejtišší chvíli, kdy je to slyšet přes půl sálu. Stejně sympatické, i když vlastně technicky nutné, je postavení kapely přímo na pódiu, místo aby byla schovaná někde v orchestřišti (nebo ještě hůř na harddisku, jak občas muzikály šetří). Tentokrát dokonce baskytarista Richard Scheufler dostal mikrofon, aby si mezi herci zarapoval.

Čtyřikrát stejná řeka?

Nabízí se otázka, jestli by nebylo jednodušší a pohodlnější přidat víc repríz antické trilogie, když mají obecně tak málo termínů, než se takto brzy po minulé premiéře (7 proti Thébám se hrálo prvně letos v dubnu) zase mordovat s přípravami nového představení. Přece jen měli Steigerwald a Forest muziku složenou už hodně přes dvacet let, neboť se představení zakládá na albu jejich kapely King Size, ještě rok či dva klidně mohla v šuplíku počkat.

Odpověď podle mě tkví v přístupu a motivaci obou autorů a hlavních tahounů souboru. Muzika je pro ně životní náplní a výzvou, ne kšeftem; podobně to asi musí mít většina zúčastněných. Dělají to pro radost, skoro ochotnicky, takže naplno; nechodí sem do práce. Však tu řada z nich také angažovala své děti. Sice je sem tam něco nedotažené, nevyladěné, nedomyšlené, ale paradoxně to představením RockOpery přidává na zajímavosti, autenticitě, energii, dokonce na adrenalinu. A právě tak má vypadat rockový koncert.

Jo a klobouk dolů před Andreou Šebek-Procházkovou, která si při ohnivých choreografiích udržela chladnou hlavu, i když jí hořela, a to hned dvakrát. "Příští opera bude Jan Hus," zakřičel si Steigerwald, když ji podruhé běžel od kláves hasit.