Význam slova "překvapení" tkví v tom, že nacházíme něco tam, kde to nečekáme. V hudební oblasti se to obvykle vztahuje k objevům, čemusi novému, čerstvě vzniklému. Přesto se ale čas od času najde i překvapení z rodu těch, za kterými stojí ti zkušení; jen se třeba projevili v poloze, v jaké je dosud nikdo neznal. Taková překvapení jsou pak o to příjemnější - a někdy i cennější.
Jiří Slíva: Kup si bicí (Galén)
http://www.supraphonline.cz/album/73113-kup-si-bici
Jméno Jiřího Slívy je všeobecně známé jako jméno výrazného karikaturisty, grafika a vůbec výrazného výtvarníka. To, že různí jeho kolegové mají k hudební scéně blízko, dokumentují pánové Vyčítal, Kemel či Hofman, ale na skutečnost, že i on má hudební spády upozorňuje až jeho pohříchu pozdní debutové album. Většina skladeb totiž pochází už z počátku sedmdesátých let.
Nahrávka navíc vznikla s "maximální péčí": ve studiu Ondřeje Ježka protagonistu doprovodili nejen renomovaní jazzmani Adam Tvrdý, Petr Dvorský a Karel Růžička, ale i třeba postupně všichni členové skupiny Hm... (Marek Doubrava desku produkoval). Vznikla tak žánrově barevná deska, hudebně pestrá, textově vtipná, dokazující další, mnohým dosud skrytý, Slívův talent. Výsledek totiž v žádném případě nepředstavuje jen jakési zájmové snažení, ke kterému by bylo potřeba přistupovat shovívavě.
Slíva zpívá s lehkou nejistotou neopotřebovaného nadšence. Jeho písničky mohou připomenout tvorbu Jana Buriana či sarkasmus Jiřího Dědečka, se kterými před čtyřiceti lety vystupoval, případně hravost dua Skoumal - Vodňanský. Jde o veselé miniatury - jen pouhé tři ze sedmnácti písní jsou delší než dvě a půl minuty - s vtipnými pointami, pohrávající s jazykem a čerpající témata bez omezení. Posluchač se tak může dozvědět o podílu V.I.Lenina na vzniku hnutí DADA, výhodách nudismu, nečekaných problémech sněžných mužů nebo životě beduínů.
Na albu to swinguje, zní blues, rock´n ´roll i rytmizované prupovídky. Nezastírá svou retro podstatu, ale zároveň nezní zaprášeně a už vůbec ne zastarale nudně. Možná si lze představit, jak by malá útulná hospůdka přidala na uvolněnosti a přirozeně rozpustila poslední zbytky škrobenosti. Ale jinak jde o velmi příjemnou nahrávku, která krom zmíněného překvapení potěší jak svými rýmy malé děti, tak i nadhledem jejich prarodiče. A i pro mnohé další může jít třeba o vynikající inspiraci. A to zdaleka nejen ke koupi bicí soupravy.
Dáša Vokatá: Dva divoký koně (Guerilla)
http://www.guerilla.cz/?s=cd&id=118
Umělecké a následně i životní spojení undergroundové písničkářky Dáši Vokaté s hercem Oldřichem Kaiserem zapůsobilo na některé jako šok. Ve skutečnosti zase není ničím tak nepřirozeným. Nicméně ačkoli jejich zamilované pohledy zdobí obal nového alba, na kterém se Kaiser výrazně podílel, jeho určitá výjimečnost a hlavně síla je v něčem jiném.
Tvorba Dáši Vokaté se vždycky vyznačovala poměrně neumělou, rytmicky kostrbatou hrou na kytaru a až popisně doslovnými texty. Tím, proč je stálo za to vnímat byla jejich pravdivost a autenticita. Producentovi Tomáši Vtípilovi se na nové nahrávce podařil husarský kousek - všechna negativa, která se samozřejmě neztratila, potlačit a naopak vypíchnout to nejlepší, co ve skladbách je a ještě to hudebně podepřít a posílit. Za přispění několika muzikantů "s dobrým rodokmenem" vzniklo album s řadou silných míst.
Komornější písně, ať už Vokaté sólové nebo dua s Kaiserem, střídají ty s doprovodem kapely. Protagonistka v nich získává až netušenou pěveckou jistotu a dostává ze sebe překvapivé: ve skladbě Apokalypsa by se klidně mohla postavit po bok Marty Kubišové v nejlepších letech, kterou tu může hlasem připomenout. Ale i tam, kde kapela chybí, citlivě zaranžovaný doprovod ždíme z projevu maximum. Třeba skladba Kněz Sváťa Karásek mohla být jen křečovitou říkánkou - v podobě na albu ovšem dostala důraznost kramářské písně, syrovost středověkého kupletu i šansonovou uvěřitelnost (vybavuje se mi tu už pozapomínaná kapela Ta Jana z Velké ohrady).
Témata písní vycházejí z undergroundového vidění světa. Vedle upřímnosti se ale vykazují tím, že jejich autorka má vše "odžito", nemusí se do čehokoli stylizovat. Skvělé na tom je, že nejde o nějaké "fňukání", ale o cenné svědectví o životní cestě, plné smířenosti a hlavně neskutečné porce naděje, kterou má Vokatá zjevně na rozdávání. Finální duet s Kaiserem Můj milý je z rodu těch, u kterých se může kdokoli ztrapnit výsměchem, ale pevně věřím, že většině posluchačů nebude problémem se u ní prostě lidsky dojmout, protože štěstí a láska, která z něj tryská na všechny strany, je přítomná v až obdivuhodné koncentraci.
Kaiserova účast může zaskočit i jeho bez přehánění fantastickou hrou na housle nebo závěrečnou, geniálně podanou recitací. I bez něj jde ale o album, které se z dosavadní diskografie již dnes "zasloužilé" autorky vymyká a ukazuje její dosud skrývanou polohu. A to, že se to obejde bez jakéhokoli kalkulu a strojenosti, vyznění posiluje. Právě silou té výpovědi jde totiž o nahrávku, která může být zajímavá i mimo undergroundovou komunitu.
