Hudební recenze
Očekávané album aneb Sting plný rockové energie

Na tohle album se čekalo hodně dlouho, poslední Stingova popová (nebo rocková, chcete-li) deska vyšla před dlouhými třinácti lety. Mezitím se britský zpěvák a písničkář věnoval jiným žánrům, nebylo to špatné, ale tohle je přece jen styl, v němž je nejpřesvědčivější a nejvíc doma.

Už při pohledu na obal desky 57th & 9th je zřejmé, že jde o vědomý návrat k osvědčené tradici. Zpěvák v kožené bundě s kytarou na zádech vyhlíží výrazně mladistvěji než na fotografiích z posledních let, snímek (a koneckonců i název desky) navíc evokuje jeden z největších Stingových hitů Englishman in New York. A pokud by to někomu nedošlo z obalu, přesvědčí ho hned první tóny úvodní I Can't Stop Thinking about You. Šlape to jako zamlada, tahle píseň by se klidně mohla objevit nejen na Stingových raných sólovkách, ale i v repertoáru jeho mateřské kapely The Police.

Na nedávné folkové album The Last Ship nebo na námluvy se středověkou hudbou klidně zapomeňte, z nové desky je jasné, že tohohle muzikanta rocková energie ani v pětašedesáti neopustila. Ve stejném duchu pokračuje i pár dalších skladeb, jako by si Sting chtěl ty dlouhé roky pořádně vynahradit. Hudba se v rychlém tempu valí ve známých kolejích, což lze považovat stejně dobře za jistý nedostatek originality jako za známku vyzrálého autorského rukopisu. Od hudebníka Stingova postavení ovšem těžko očekávat, že ve svém věku začne vymýšlet něco úplně nového, zvlášť když si ke spolupráci přizve staré známé parťáky jako kytaristu Dominika Millera nebo bubeníka Vinnieho Colaiutu. Co se aranžmá týče, působí jako nejzajímavější nový prvek výrazné perkuse Maročana Rhaniho Kriji, skvěle doplňující Colaiutovy bicí.

Textově působí ten návrat do zlatých časů místy až trochu úsměvně, především ve skladbě Petrol Head - vyznání citů k burácejícím motorům k gentlemanovi v nejlepších letech přece jen úplně nesedí. Zato 50 000 je mile civilní vzpomínkou na muzikantské kolegy z téže generace, kteří pomalu tento svět opouštějí, třeba na Prince nebo Davida Bowieho.

Ve druhé polovině album trochu zvolní a dojde i na typické stingovské balady s jazzovými názvuky. Za pozornost stojí nepochybně Inshallah, mrazivý a přitom smířený zpěv uprchlíka ztraceného kdesi v mořských vlnách, jemuž nezbylo nic než hodně slabá jiskřička naděje. Táhlá melodie působí klidným dojmem, pod ní ovšem nervózně tepají zmíněné Krijovy perkuse a dodávají skladbě stálé vnitřní napětí. Na opakovaný poslech jde asi o nejsilnější moment desky.

Jinak tu nenajdeme vyslovené hity ani překvapivé momenty jako třeba duet s Mary J. Blige na minulém rockovém albu Sacred Love, takže celkově novinka působí trochu nevzrušivě - v kontextu Stingovy tvorby připomíná asi nejvíc desku Mercury Falling z roku 1996. Zkrátka poctivých pětatřicet minut dospělého (pop) rocku v nejlepší profesionální kvalitě, byť ve známém balení. Po tom třináctiletém půstu to určitě není málo. Kdo bude spokojen, má o důvod více vyrazit v červnu na Stingův pražský koncert v rámci festivalu Prague Metronome.