Herečka Barbora Poláková úspěšně vtrhla na hudební scénu. Po klipu Kráva dobyl český internet singl Nafrněná. Album točila ji v těhotenství. Dceru Ronju, kterou má s přítelem Pavlem Liškou, tak považuje za spoluautorku.
V čem je zkoušení v divadle jiné než být zpěvačkou?
V divadle odpovídáte za mnohem víc, než jen za sebe. Svou energií a výkonem jste odpovědná za svou postavu, tím pádem za tu hru, tím pádem za divadlo, nechcete to pokazit ostatním, chcete se blýsknout před kamarády. Zkrátka je spousta věcí, které se ve vás mísí a z nichž se pak vytváří veliký stres nejen před premiérou, ale i před jednotlivými představeními.
Před natáčením desky jste neměla stres a trému?
Ne, to ne. Ale stres a tréma přijdou určitě na koncertech. Ale i tak to bude jiné. Mívám totiž trému hlavně z toho, že něco pokazím, ale nebudu se moct shodit a říct: "Jé, to jsem trdlo, pokazila jsem to, pardon!". Když jsem sama za sebe, je tahle tréma pryč. Sama za sebe můžu vlastně cokoliv. Když něco spletu, můžu to vrátit a zasmát se, což mi uvnitř navozuje větší klid a tím je vlastně i větší pravděpodobnost, že nic nepokazím.
Copak v divadle z chyby taky nejde nějak vybruslit? Od čeho jsou "zcizovací efekty"? Diváci to mají rádi, ne?
Ano, jasně. Já mluvím ale o postavách a situacích, kde to nejde. Kde by to vyznělo hloupě nebo lacině. Kde se vám prostě bruslit nechce a přejete si to "jen" zahrát, jak nejlíp můžete. A ono to třeba nevyjde podle vašich představ. Z toho jsem pak hrozně smutná, divadlo nejde vrátit. To je právě jeho veliké kouzlo i nevýhoda.
Herečkou jste chtěla být odmala, zpěvačkou jste se bezděky stala. Když bude úspěch velký a ještě větší, může se stát, že budete méně hrát, ale více zpívat?
Hmm, určitě bych to neviděla jako záměr, stát se to asi může. Ale divadlo má v sobě pro mě tolik napínavého, že mě nikdy nepustí.
Už zná Ronja vaše hity?
Myslím, že vzhledem k tomu, že nepropásla ani jednu zkoušku ani nahrávání, zná podprahově každé slovo. Vlastně se dá říct, že je taky autor, když byla celou dobu mou součástí. Ale kdybyste viděla, kolik mi chodí videí s dětma, co zpívají Nafrněnou! To mě tak těší! Je to vždycky strašná sranda.
Povídejte.
Nejsrandovnější je, jak si předělávají ta přídavná jména. Eliáš Lenky Krobotové zpívá třeba: "je elektrickááá", některé děti si počkají a pak zpívají jen to "...ckááá". A tříletá Rikka Honzy Muchowa ta je teda jediná napřed... Doteď prý chtěla pořád pouštět "vrněnou", ale od včera už chce "tužkou století".
Prosím?
Taky jsem vůbec nevěděla, o co jde, ale Honza už rozluštil, že jde o první písničku na naší desce. Generace. Ta možná bude druhým singlem z desky. Ale "tužkou století" pochopíte, až to uslyšíte. Já se málem počurala, když mi to Honza vypravoval.
V klipu Nafrněná mě zaujalo, že nad vaši generaci hereček tam doslova a do písmene vyčnívá Ivana Chýlková. Jiná herečka z té, pardon, krapítek starší generace do toho jít nechtěla?
Já se jiných hereček její generace neptala. S Ivanou se známe z natáčení Neviditelných, kde jsme se skamarádily. Teď s Nafrněnou jsem se s ní radila, když šlo do tuhýho a vypadalo to, že se vůbec nic točit nebude, protože nebyly peníze. Hodně mi pomohla, několikrát jsem úplně ztrácela naději. Podpořila mě svou důvěrou, říkala, že to je dobrý nápad, že to musím udělat. A tak jsem se kousla a jela dál. Navíc je Ivana velká kamarádka Marthy Issové a Jirky Zemana, kteří v klipu taky hrají, tak to bylo takové logické a přirozené.
Kolem desky je humbuk, skoro vedla žebříčky ještě před samotným prodejem díky přednákupům. Kdo vám pomáhal vymýšlet marketing?
Vydávám desku u Supraphonu, lobbují za ni samozřejmě, jak můžou. Ale myslím, že tomu dost pomáhají ta čísla zhlédnutí Nafrněné (téměř třináct milionů zhlédnutí na YouTube, pozn. red.).
Nebudete z toho úspěchu moc nafrněná?
Je mi třicet. Na tenhle druh nafrněnosti jsem už, myslím, stará. Už si bohužel moc dobře uvědomuju, že bez práce nejsou doláče a že není nic staršího než včerejší úspěch. Haha! To se vlastně ale říká o novinách, že?
Nejste "básničkářka" od dospívání, takže jste se teď učila psát?
Ne, ne. To ani náhodou. Prostě jsem vzala tužku a zjistila, že můžu. Na sílu bych to nedělala. Psaní mi vždycky připadalo takové závažné, těžké, nelákalo mě. Ale pak jednou mému bývalému klukovi uletělo letadlo do Londýna, protože si zapomněl pas i občanku a mě to tak inspirovalo, že jsem napsala první písničku o čtyřech akordech asi za dvacet minut. Je na YouTube, můžete se mrknout. Jmenuje se Pas. Pokračovalo to Udavačkou, pak Krávou a tak dál...
A jak vznikaly texty na desku? Vyseděla jste je u stolu? Nebo vás tak různě napadaly?
U stolu jsem nenapsala žádný. Teda, asi jsem někdy u stolu seděla a psala, ale nikdy jsem si tam nešla sednout s tím, že teď něco napíšu. To ne.
Zpíváte Ronje ukolébavky?
Mám teď období Medvídka Pú a Entropicture. Ráno jede Medvídek, tak se spolu díváme na svět a zpívám jí do ouška s Markem Ebenem. A vždycky před koupáním, když potřebuju co nejvíc natáhnout čas, s ní tančíme a já jí zpívám "čokoládový princ jí chléb s fazolemi" s Danem Bártou. Kámoška se mi smála, že netroškařím, že rovnou začínám jazzem. No co? Do mě mamka od šestinedělí prala Vivaldiho s Hegerovou.
Spěcháte od Ronji zpátky do práce?
Ne, vůbec. To ani za rok a půl nevím, co vám odpovím!
Před časem jste někde mluvila o tom, že si umíte představit na půl roku úplně vysadit a jet meditovat do kláštera. Není vlastně ten počátek mateřství něco podobného?
Ano! A doufám, že nejen počátek. Jen jsem si ten klášter představovala někde u moře v teple. To bychom ještě měli nějak produkčně dotáhnout.
Vraťme se k desce. Někde jste říkala, že jste hodně nápadů vyhodila, že máte přísnou autocenzuru. Klobouk dolů, to je asi těžké. Měla jste někoho "nad sebou"? Editora, který vám pomáhal třídit dobré a horší?
Hodně jsem se radila s Honzou. Ale já jsem pro sebe ten nejpřísnější editor, jakého si dovedete představit. Takže spoustu textů kluci ani neviděli, protože jsem si jimi nebyla jistá. Některý písničky jsme tam zas nedali proto, aby to drželo dramaturgicky pohromadě.
Jeden z ústředních motivů klipu Nafrněná je pomlouvání. Někde jste prohlásila, že takové křivdičky někdy zažil každý, vždyť to začínalo už ve školce. Vzpomenete si na něco konkrétního?
No jasně. Třeba Janička s Verunkou jednou myslely, že jsem vzala míček Pavlínce, a tak se mnou nemluvily. Ale ten míček vzala Káťa a neřekla to. Já to věděla, ale bylo mi hloupý bonzovat a doma jsem pak plakala a plakala. Ale Káťa to neřekla - ne protože by byla zlá, ale ona vůbec nevěděla, že ten míček někomu vzala. Jo, jo. Taková vzorová situace.
Holčičí kamarádství může být silné, ale bývá i takové to "kočičko sem, miláčku tam", a jak zapadnou dveře, už to jede "ona je nafrněná a hysterická".
Já žádnou kamarádku "kočičko sem" nemám. Věřím v holčičí kamarádství. Stoprocentně!
Já taky. Ale hodně žen mi v rozhovorech tvrdí, že s holkama moc nekamarádí, že kamarádí radši s klukama, protože nemají rády slepičárny. Co byste na to řekla?
Ano! Taky jsem to říkávala. Dokonce to byla i pravda. Jenže pak jsem zjistila, že to byla možná jen nějaká zvláštní obrana. Došlo mi, kolik úžasných holek mám kolem sebe a o kolik se ochuzuju srandy. Takže ty "slepičárny" mám dost ráda a za nic bych je nevyměnila.
Když jsem si o kamarádství povídala v rozhovoru pro INSTINKT s vaším partnerem Pavlem Liškou a jeho velkým kamarádem Markem Danielem, vykládali, že kluci se o vztazích a rodinách a věcech kolem baví minimálně.
Ať si Pavel Liška s Markem Danielem koupí dvojkolo a jedou na tu svoji cestu kolem světa! (směje se) Já teda znám spoustu kluků, mých dobrých kamarádů, kteří si rádi o svých věcech promluví a poradí se. A myslím, že to je lepší, než to v sobě dusit. Je ale fakt, že holky to mají obecně jinak. Já se s holkama ráda radím, ráda ale i naslouchám jejich starostem. Nikdo z nás na sebe nedostal přibalený návod, tak co budu předstírat, že si furt vím rady.
Hudebník Jan Muchow, se kterým jste desku točila, o vás řekl, že jste jako Da Vinci v sukni, na co sáhnete, vám jde. Kdy jste v životě neměla ten pocit?
Moc mi nejde kraul.
