Nad historií se dá mávnou rukou, tvářit se, že neexistovala, anebo dokonce překrucovat a zapírat někdejší postoje. Temnější kapitoly se samozřejmě dají vytěsnit, světlejší zdůraznit - vidíme to ostatně na celé řadě spoluobčanů, kteří kdysi nadávali, jak se mají zle, a dnes stejnou dobu vychvalují, často jen proto, aby si nemuseli přiznat, že za jejich stav nikdy nemohl nikdo jiný než oni sami. S dějepisem hudebním to není o mnoho jiné.
OK Band: XXX (Ornament Music / EMI)
http://www.okband.estranky.cz/
OK Band je jméno pevně spojené s osmdesátými léty, podobně jako třeba Precedens, Žentour či Dr. Max. Přestože se – jako ostatně i někteří jeho souputníci – v určitých intervalech vrací, lze s úspěchem pochybovat, že by se mu podařilo oslovit současné posluchače. Z hlediska pamětníků jde ovšem o položku zásadní, byť v mnohém problematickou. Třicetiletou, i když přestávkami přerušovanou dráhu a současný další pokus o znovuvzkříšení rekapituluje čerstvá kompilace XXX.
Aktuální podobu kapely, která v historii několikrát výrazně proměnila žánr i sestavu, představuje trio Vladimír Kočandrle (klávesy), Marcela Březinová (zpěv) a Antonín Manda (kytara), doplněné o hosty. Na disku se ovšem reprezentuje jen dvojicí skladeb, přičemž Chanson d’amour je tu hned ve třech verzích. Nejde nicméně ale o nic podstatného, překvapivě matně působí i v konfrontaci s dávnou historií, a podobné je to i s několika novými verzemi starších skladeb. Jejich přepracování má jediný dopad: smazává postupně přerody z původně novovlnné, sarkasticky cynické a temné formace, v tehdy progresivní elektronickou kapelu s typickým zvukem uměle znějícího automatického bubeníka, která se následně spokojila s obrušováním veškerých hran a sbližováním se středním proudem.
Právě to ovšem paradoxně mohlo být na kompilaci tím nejzajímavějším: mnohdy až dětsky naivní texty či dávno překonané postupy už dnes působí spíš komicky, i když několik položek (například ledově temná Fata Morgána, úderný elektropop Pár slov a dost či novoromantický Zámek) má stále svou sílu i atmosféru. OK Band totiž byl formací zároveň u určité množiny posluchačů kultovní a zároveň u jiné kapelou nenáviděnou a označovanou za ukázkový příklad hudebního kompromisu, která vyměnila vlastní tvář za bezproblémovou existenci.
To vše si lze z dvaadvacetipoložkového ohlédnutí připomenout. Jsou tu temné a dávné začátky, úsměvně přiblblé Ufo nad rybníkem a marné pokusy Vladimíra Kočandrleho, který už je dvacet let víc byznysmanem než hudebníkem, vyrovnat se současným zvukem. Ale zároveň i těžko zahnatelný pocit, že i tohle je součástí hudební historie, která ovlivnila i současné muzikanty, a také jen těžko zpochybnitelná výjimečnost hlasu Marcely Březinové, která bohužel jinde než v tomto projektu neměla šanci ukázat své schopnosti. Už proto má deska smysl nejen pro nostalgií přepadlé někdejší příznivce.
