Festivalový zápisník
Ostravské 1:0 v poločase

Festival Colours of Ostrava slaví letos kulaté desáté narozeniny, a navíc - podobně jako na jiné publikum směřovaný Rock for People - měl před letoškem velmi silnou motivaci: vyrovnat se předchozímu úspěšnému ročníku a případně ho překonat. Po čtvrtečním a pátečním dni má za sebou první polovinu.

Loni pořadatelé nastavili s Iggy Popem, Reginou Spektor a divácky mimořádně úspěšným retrem v podobě Cranberries (což způsobilo vyprodanost festivalu před jeho zahájením) mantinely, takže navazovat bylo na co. To, že "souboj" dvou světově respektovaných balkánských dechovek, tedy Fanfare Ciocarlia a Boban i Marko Marković Orkestar, byl nasazen už na úvod, a tedy čtvrteční podvečer, dobu předtím, než dorazila většina návštěvníků, vypovídá o přesvědčení organizátorů, že je co nabízet. Je ale fakt, že společné vystoupení obou špičkových kapel vyznělo spíš jako okatá exhibice než cokoliv jiného.

S až překvapivě silným ohlasem se setkali Paramount Styles v čele s charizmatickým Scottem McCloudem. Jejich zdánlivě obyčejné písničky, důmyslně vystavěné a často až magické svým vyzněním, spojovaly křehkost i divokou nespoutanost zároveň. Jen škoda, že kvůli omezené kapacitě scény se na ně spousta návštěvníků nedostala.

Jestliže Herbaliser, zpestřující svou taneční jízdu dechy, odvedli standardní a nevybočující výkon, reakce na vystoupení Santi Whiteové alias Santigold byly spíš negativní. Laciná taneční dupárna, ničím překvapivá, a navíc "obohacená" o dvě zmatené, nesynchronizované tanečnice, se nesla v duchu neinvenčního popu a jakýkoliv druhořadý DJ by byl nejspíš odvedl "stejnou práci". Přesto spolu s jejím setem mohli dostat posluchači poprvé a bohužel nikoliv naposledy i něco mnohem horšího – dva spíkry, kteří druhou největší scénu bůhvíproč uváděli. Není nic špatného na tom, že se někdo pokouší být vtipný a nejde mu to. Je ovšem smutné, když se mu to nejen nepodaří v pěti případech z pěti, ale když navíc vystupuje se sebejistotou dlouhá léta úspěšného komika. Nejen se nenudit, ale vůbec přečkat gejzíry trapnosti, tryskající při výstupech obou pánů ve zbytku festivalu, chtělo buď řádně snížené IQ, nebo nemenší intoxikaci čímkoliv tekutým, co bylo po ruce.

Stejnou roli jako loni Cranberries – tedy známého jména, navrátivšího se po letité pauze a produkujícího masově oblíbenou hudbu – letos sehráli irští Clannad. Jejich keltské folkové nápěvy, krystalicky čisté hlasy a uklidňující tóny harfy přitáhly davy a sehrály roli relaxačního prvku večera. Sice poněkud anachronického, ale vlastně celkem funkčního.

Závěreční P.i.L. – tedy Public Image Limited, kapela někdejšího frontmana Sex Pistols Johna Lydona – rozdělili publikum na dva tábory. Jedny svými monotónními figurami a "antirockem" unudili a vyhnali během krátké chvíle, jiné nadchli a znamenali pro ně navzdory dešti, který jejich set vytrvale doprovázel, zcela zásadní zážitek a jedno z nejlepších vystoupení festivalu vůbec. Temné, mnohaminutové skladby před časem znovuobnovené legendy nezávislého rocku osmdesátých let měly dubově magické rytmy, do kterých často nečekaně vpadaly exploze neurotické, ale nesmírně invenční kytary, a vše korunoval krákoravý zpěv omylem propuštěného chovance psychiatrického sanatoria. Výjimečný koncert ve všech směrech.

Páteční den festivalu nabídl i přes větší počet fungujících scén nabídku méně bohatou na dilemata typu "kam dřív?". Svým estétským sklonům i intelektuálně popfolkovým spádům popustili uzdu Republic Of Two, ostřejší "sonicyouthovské" kytary zase rozezněli povedeným setem ústečtí matadoři Houpací koně, zasněné polohy s čarokrásnými melodiemi kouzlili pohrobci Khoiby Luno. Monkey Business si přivezli jako hosta Terezu Černochovou, tradičně úchylné kostýmy a chuť bavit za každou cenu. Divoký stagediving Matěje Rupperta, který si nad hlavami publika zaplaval i kolečko okolo pódia, patřil k historkám dne.

Nejzajímavějším bodem pátečního programu pak bylo bezesporu trio Joan As Police Woman. Přivezlo  originální mix všeho možného; v neodhadnutelných skladbách se míchaly křehké balady s punkovou přidrzlostí i funkovým feelingem a okázalostí, a vše se spojovalo do přístupného i zábavného eklektického koktejlu. Původem houslistka Joan Wasserová střídala klávesy a kytaru a spolu se spoluhráči na další klávesy a bicí dokázali vytvořit nejen nápaditý, ale i hutný a pestrý sound. A to aniž by se zatěžovali a omezeně řešili rozlišování na elektronickou či rockovou tvář.

Brendan Perry, polovina někdejších Dead Can Dance, měl původně vystoupit už loni, ale zhatila mu to náhlá průtrž mračen. Letos mu to vyšlo a jeho vystoupení se setkalo s velkým zájmem publika, nicméně pocit ozvěny a křísení čehosi už dávno minulého číhal za nejbližším stromem. A není bez zajímavosti, že nejsilnější byl Perry stejně v tom, čím se proslavila jeho někdejší skupina – jakmile se pokusil z tohoto mustru vybočit, vše přestávalo fungovat.

Na Colours se dá skvěle relaxovat i nehudebně. Přes šest set lidí přilákalo například do divadelního stanu představení Divadla DNO Svět podle Fagi. Příhody rozjívené komiksové holčičky ("Já nemám problém. Vy máte problém! Já jsem váš problém!") zpestřované záměrně infantilními písničkami vyvolávaly salvy smíchu, a vedle osobitého humoru přinesly jednak výbornou reflexi dnešní doby očima dospívajících a jednak vtipné postřehy i pohotové reakce obou herců při kontaktu s publikem.

Vcelku tuctové, melodické a ničím nevybočující písničky britských Blackfield našly značnou odezvu u davu, kterému zjevně nevadila jejich nenápaditost a zvuk mnohými milovaných Pink Floyd. V menší míře to samé ovšem platilo i o setu domácích První hoře – jen je potřeba si namísto nepřeslechnutelného vlivu Pink Floyd dosadit Už jsme doma. Implantace jejich postupů do hudby Prvního hoře je až komická – ale bohužel ukazuje v plné nahotě slepou uličku současné domácí alternativní hudby, která už není alternativou vůbec k ničemu a největším experimentem pro ni je to, že pro jistotu už vůbec neexperimentuje a utápí se v instrumentální exhibici a variacích na dávno osvědčené.

Pro mnohé příjemným překvapením, ale pro většinu – soudě podle davu, který jejich blok přilákal – už jistotou se stali kolumbijští Bomba Estéreo. A také konečně první taneční partou, která nejen dokázala rozeskákat mnohatisícový dav, ale také nezůstat jen u laciného rytmu, ale napěchovat vše neskutečnou porcí energie a spoustou hudebních vychytávek. Muzikanti z Bogoty latinu nemusí hrát, mají ji přirozeně v sobě, a tak mohli uvolněně do ní míchat africké rytmy i tvrdý dub, elektronické samply i rockové postupy.

Podobně zábavní, jen se zcela jinými prostředky byli i američtí Semi Precious Weapons – podle mnohých "nejujetější kapela současného New Yorku". Úchylné kostýmy (zpěvák neměl svými botami na vysokém podpatku a minisukní daleko k travesty show) ovšem neskryly fakt, že pod potrhlou image a mezi punkem i discem oscilujícími plivanci, ze kterých ovšem často vyskakoval syrový rokenrol,  se skrývají čtyři nadprůměrní muzikanti, pro které je show jen pouhou prezentací, ke které přistupují s neskutečným nadhledem i snahou pobavit nejen sebe. Neméně zábavné bylo sledovat reakce publika – onen zmatek v očích a zděšení mnohých z toho, že vlastně neví, co si o tom všem mají myslet, hezky kontrastovalo s těmi, kteří neřešili a prostě si s kapelou zaskákali.

Letošní Colours of Ostrava zatím tak nabízejí pro každého něco a vedle jistot i pro domácí publikum mnohé zajímavé objevy. Zároveň ovšem naštěstí nepřipomínají studené sympozium hudebních znalců, kteří se zamyšleným pohledem vědecky přísně hodnotí, ale často naštěstí spíš sešlost těch, kteří se prostě přišli jen bavit. A festival, který je sice velký, ale atmosféru má mnohdy až důvěrně domáckou, jim to v plné míře umožňuje.