Petr Hošek: Punk je můj život. Frontman Plexis končit nehodlá

Nové album měli pokřtít už loni, všechno ale změnila tragická autonehoda. Nyní se Plexis po několika měsících vracejí na pódia a Petr Hošek s jizvou po čtyřiceti stezích na čele říká: "O konci přemýšlet nehodlám. O tom může přemýšlet třeba divoký prase," říká v narážce na tragickou autonehodu. 

Doktoři mu před lety zakázali pít kvůli cukrovce, přesto se potkáváme v hospodě. Vedle punku miluje i speciální piva, zrovna upíjí jedno slané s příchutí okurky. Sedíme ve Zlých časech, které jsou jeho druhým domovem, prvním je vinárna U Sudu. Pokud nezkouší, určitě ho tam potkáte. Mluvíme spolu poprvé, vykání s legendou českého punku ale nepřipadá v úvahu.

Kapela se poslední tři měsíce zotavovala z autonehody, nedávno jste se opět potkali ve zkušebně. Jak to šlo?

Podle mě dobrý. Máme nového basáka, protože já už na basu hrát nemůžu. Měl jsem na sedmkrát zlomenou ruku. Časem ji asi rozhejbu, můj styl hry už ale nezvládne. Budu se proto teď věnovat hlavně hulákání do mikrofonu. Přestal jsem dělit energii mezi basu a zpěv a všechno, co v sobě mám, dávám do zpěvu.

Loni jsi oslavil padesátku, s kapelou ročně odehrajete čtyřicet až padesát koncertů. Jak dlouho plánuješ to takhle táhnout?

Nikdy jsem moc nepřemýšlel o budoucnosti. Vlastně na ni úplně, ale úplně seru. A to neříkám proto, že heslem punku je No future. Já tak prostě žiju. Co bude zítra? Netuším. Je mi to úplně šumák. Kdybych měl děti, asi bych se musel koukat do budoucnosti, já ale žiju sám ve svý ulitě a v jednapadesáti na tom už nic měnit nebudu.

Plexis hrají už čtyřiatřicet let, nikdy tě napadlo, že s muzikou sekneš?

Určitě takový momenty byly. Když se ale na kapelu vyflákneš, začne člověku strašně chybět. Kapela mě hrozně baví, o konci přemýšlet nehodlám. O tom může přemýšlet třeba divoký prase, který nás sestřelilo na Štědrý den a mohlo Plexis ukončit během jediný vteřiny. Můžeš si plánovat, kam bys s kapelou chtěl dojít, a najednou je konec.

Narážíš na nehodu z loňského prosince, kdy jste se cestou z koncertu srazili s kancem. Nehodu nepřežila vaše kamarádka Olga, kapela vyvázla s těžkými zraněními. Ani na chvíli tě nepadlo, že už toho bylo dost?

(Chvíli mlčí.) Ne. O konci kapely jsem nepřemýšlel.

Co se ti vlastně stalo? Přijde mi, že se jsi se na pódium vrátil zázračně rychle.

Zanedlouho to budou čtyři měsíce, mně to ale připadá jako roky. Měl jsem dvakrát zlomenou páteř, zlomenou lopatku, pět žeber, hrudní koš, sedmkrát ruku a čtyřicet stehů na hlavě. Byl jsem otlučenej jako píšťalička. Vlastně je to docela hardcore. Ale já mám těch úrazů za sebou strašně moc a tentokrát jsem se z toho vylízal hodně dobře. I když do stavu před nehodou se asi už nedostanu. Možná to znamená, že tady mám ještě nějakou práci. Podle mě už jsem měl bejt po smrti minimálně třikrát.

Ty žiješ, ale co punk? Heslo Punk je mrtev se objevovalo v Anglii po zdech už v roce 1976.

Punk není mrtvej, nikdy nebyl a nikdy nebude. To by bylo špatně. Kdybych byl mrtvej, neseděli bysme tady spolu. Punk je pro mě každá vteřina mýho života, všechno, co žiju a poslouchám, způsob, jakým se vyjadřuju. Rozhodně ale nechci vysvětlovat, co přesně punk je, a nechci říkat, jak by se měli pankáči oblíkat, jestli by se měli chovat arogantně, bejt vegani nebo ultra násilníci. Ať si to každej rozloží ve svojí hlavě. Punk je o svobodě a volnosti, o volnosti přemýšlení.

Přesto má jistou uniformitu, pankáči nosí podobné oblečení, poslouchají podobnou hudbu, chodí do stejných hospod a klubů.

To je právě podle mě blbost, takhle se určujou mantinely. Proč by někdo měl říkat, že pokud na sobě člověk nemá křiváka nebo nezvrací do mikrofonu, není to punk? Žij a dělej si věci po svým.

V písni Ulita z nové desky zpíváš, že "rozbitá ulita je lepší než svět". Jsou pro tebe hudba a punková subkultura únik před světem?

To ne. Zpívám o vlastní ulitě. Jsem hodně uzavřenej člověk, i když se to asi nezdá, protože se tu ulitu snažím rozbít. Když ale zavře hospoda a sedím u stolu úplně sám a rozštípanej, uzavřu se ve svý hlavě, přemýšlím o životě a snažím se uniknout ze světa. Tenhle svět totiž opravdu není pro mě, což jsem mimochodem na novou desku napsal taky.

Na desce je i písnička Pád z oblaků. Je to vzpomínka na to, jak jsi skočil v roce 1987 opilý z okna, aby ses nemusel vracet na vojnu?

To ne, je spíš o tom, že by se měl člověk držet při zemi. Pokud lítáš někde v oblacích, dopad je většinou hodně tvrdej. Snažil jsem se zachytit ten pocit, kdy je člověk tak rozjetej, že si přeje zpomalit, ale ono už to vlastně moc nejde.

V titulní písni Kašpar v nesnázích zpíváš: "Mně už se nechce lidi dál bavit." Připadáš si jako vysloužilý Kašpar v nesnázích?

Tuhle písničku jsem napsal z perspektivy přežitý, odložený loutky. Text asi nejde brát čistě autobiograficky. Nějakej kašpárek dvacet let baví lidi a zničehonic ho odloží. On pak leží ve skladišti jako smutná loutka a dožívá svůj příběh. Lidem přinesl hromadu zážitků a pak ho odloží jako nepotřebnou věc. Jestli by tahle písnička měla mít nějaký jednotící téma, asi by to byla neúcta k člověku.

Když ta skladba není autobiografická, je inspirována někým, koho máš rád?

Zamlada jsem dělal v loutkovým divadle a tahle vzpomínka mimochodem souvisí s ulitou, o který jsme se bavili. Když se uzavřu sám do sebe, přemýšlím o minulosti. A jednou jsem si vzpomněl, jak jsme s tou loutkou zacházeli. Jasně, je to jen věc, ale její emoce jsem přenesl na člověka. Lidi jsou často taky braný jako věci a čísla v tabulkách. Když člověk překročí produktivní věk, je odloženej.

Když ses v osmdesátých letech začínal motat kolem hudby, kamarádi, koncerty, oblečení, to nebyla vaše ulita? Možná trochu rozbitá, ale pořád lepší než svět tam venku? I dnes se městské subkultury popisují jako poslední ostrovy svobody nebo ostrovy pozitivní deviace.

Tehdy subkultury sloužily k rozbití ulity, ve který jsme se nedobrovolně ocitli. Svět byl rozdělenej na Západ a Východ, což všechny sralo. Všeho, co se týkalo systému, jsem se štítil, proto i kapela byla protisystémová a hlavně nepolitická. Nám vlastně bylo jedno, že vládnou komunisti - ať si každej dělá, co chce. Jen jsme se chtěli dostat ven ze systému, kterej nás uzavíral do sebe. Nezáleželo na tom, jestli jsi byl pankáč, mánička nebo plešatej, všichni jsme chtěli ven ze systému. Toužili jsme se uvolnit. To je to svobodný myšlení punku, o kterým jsme se už bavili.

Kolik chodilo před rokem 1989 na koncerty lidí?

Všichni chodili na všechno. Každej koncert byl velká událost a bylo trochu jedno, kdo hraje. Ať to byla Garáž, Jasná páka, nebo Visací zámek, všude bylo narváno.

Teď mluvíme o povolených, nebo nelegálních akcích?

Tak napůl. Komunisti vyžadovali takzvanou povolovačku, každá kapela musela být registrovaná u městskýho kulturního střediska nebo podobný - slušně řečeno - píčoviny. Jednou za čtvrt roku se dělaly přehrávky, u kterých jakási komise rozhodovala, jestli jsi umělec, nebo ne. "Vy zpíváte o drogách, to ale nejste umělec. Musíte zpívat o hezkých věcech." Tohle nám říkali. Vybrali si skladbu Královna LSD, která byla ve skutečnosti proti užívání drog. Ptali se na datum narození Vladimira Iljiče Lenina nebo chtěli ocitovat komunistický manifest. Pokud to někdo věděl, dostal povolovačku a mohl veřejně vystupovat.

Počítám, že jste s Plexis přehrávky neměli.

Udělali jsme je čtyři měsíce před 17. listopadem 1989, takže jsme na ně odehráli asi čtyři koncerty. Předtím se to ale řešilo tak, že kapela s přehrávkama pozvala na koncert hosta, který je neměl. Ale jméno předkapely samozřejmě nesmělo být na plakátech.

Za komunismu byl punk revoltou proti systému. Jak to, že se tě revolta drží i skoro třicet let po revoluci?

Systém se změnil, ale my se snažili bejt hlavně nesystémoví. Systém nás sral. Nechápu, jak někdo může dneska chtít vrátit komunismus. Přijde mi to naprosto stejný, jako kdyby si někdo stýskal po fašismu. Tohle jsou příšerný systémy, který by se už neměly nikdy vracet. U punku jsem zůstal, protože mě přivedl k hudbě - teď jsem spokojenej a dělám si, co chci. Bylo by debilní, kdybych otočil o sto osmdesát stupňů a na všechno, co se dělo, zapomněl. Hodně lidí to udělalo a teď se nám to vrací jako sekyra. Najednou vidíš, jak z děr vylejzaj extrémy na obou stranách. "Pořádky", o kterých jsem myslel, že už v životě neuslyším a že se nemůžou vrátit.

Říkal jsi, že jste s Plexis dosáhli úspěchů, o jakých se vám ani nezdálo. Kterých momentů si vážíš nejvíc?

Určitě vydání první desky Půlnoční rebel. Pak společnýho turné s Lucií v roce 1990, koncertu před Ramones v roce 1994 a před Buzzcocks, když tu byli poprvý. Super byly taky třicátiny kapely před čtyřmi lety. Ale nejsilnější bylo, když jsme stáli ve studiu a věděli, že nahráváme naši první desku. Vůbec jsme to nechápali. Když jsme zakládali kapelu, nikoho ani ve snu nenapadlo, že jednou oficiálně vydáme album. Pak nám tu šanci dali a na to se nedá zapomenout.

Jací byli Ramones v zákulisí?

Já s nimi nemluvil, moje angličtina není nijak skvělá. Ale viděli jsme se v šatně a já na ně koukal jako Maďar v kukuřici. Legenda legend. Hráli jsme od nich převzatou písničku (Svět jsou jen báry, v originálu Pet Sematary, pozn. red.) a koukám, jak Johnny Ramone stojí na kraji pódia a podupává si nohou do rytmu. Byl jsem úplně vyřízenej. Když se setkáš s osobností, která ti změnila život, jsi z toho hotovej. Jestli někdo říká, že není, tak mu ta osoba asi život tolik nezměnila. Když jsme dávali dohromady aktuální sestavu kapely, volal nám promotér a říkal: "Čau, nechcete si zahrát jako support The Exploited?" a já vytřeštil oči. Řekl, že mu ten večer vypadla kapela. Tak jsme to vzali a po koncertě šli s Wattiem (Walter "Wattie" Buchan, zpěvák The Exploited, pozn. red.) do skateparku na Štvanici. To jsou tak krásný momenty, že kdyby ti vzali hlavu gumovacím elektropřístrojem, tohle tam zůstane navždycky.

Kdo dal pankáčům hned po revoluci šanci natočit zmiňovanou první desku?

Oslovil nás vznikající Monitor, dnes EMI. Nejdřív zkontaktovali všechny punkový kapely a vydali výběr Rebelie - Punk'n'Oi! (na albu z roku 1990 se vedle Plexis objevily Tři sestry, Fabrika, Orlík, Šanov, Našrot a Do řady, pozn. red.), kterej se točil ve sklepě na Kampě. V euforii jsme skoro podepsali smlouvu, ze který jsme málem nic neměli. Když ji ale viděl kamarád Dodo Doležal (producent desky Půlnoční rebel, kytarista a zpěvák Vitacitu, pozn. red.), ptal se, jestli jsme se nezbláznili. S vyvalenýma očima jsme mu odpověděli, že nám přece vyjde deska! Všechno ostatní nám bylo ukradený.

Zpočátku jsi ani neměl moc ambice hrát v kapele. Dělal jsi bedňáka Abraxas a to ti prý stačilo.

To je pravda. Jednou jsme ale byli s Abraxas ve Zlíně a po zvukovce byla pauza. Slávek (Slávek Janda, pozn. red.) si šteloval kytaru a říká: "Mladej, zkus si to." Poprvé jsem si zahrál na velkej aparát. Písničku Jabko, vůbec první song od Plexis: "Žeru si jabko, měkká dužina, červ na mě čumí blbejma očima." Slávek mi tehdy řekl, že bych měl přestat tahat bedny a postavit se na pódium.

Přezdívá se ti Sid podle Sida Viciouse ze Sex Pistols, Plexis ale zněli spíš jako druhá vlna punku a kapely typu The Exploited.

The Exploited mě ovlivnili strašně. Jednak to bylo tím, že jsem sedmdesátkovej punk neuměl moc zahrát a The Exploited hráli tří-, maximálně čtyřakordový songy. Navíc mě dostal jejich zvuk. Na burze jsem sehnal album Troops of Tomorrow z roku 1982 a byla to strašná drtička. Když jsem vymýšlel jméno pro kapelu, poskládal jsem z písmen ze Sex Pistols a The Exploited název Plexis. Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols (jediné album Sex Pistols z roku 1977, pozn. red.) je pro mě nejlepší album punku, The Clash mě nikdy moc nebrali. Miloval jsem samozřejmě Buzzcocks a Ramones. Kopírovat bych si ale netroufl. Neuměl jsem vůbec hrát a Stevie Jones ze Sex Pistols hrál hodně specificky.

O Sex Pistols se traduje, že byli hudební analfabeti, když si ale člověk poslechne jejich rané nahrávky, hrají přesně, rychle a vlastně i celkem sofistikovaně.

Přesně tak, hráli perfektně.

Jak vzpomínáš na devadesátá léta?

Podle hesla: Kdo si z devadesátek něco pamatuje, ten je neprožil. První půlka byla totální euforie z nabyté volnosti. Najednou jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Mohli jsme si koupit jakoukoli desku nebo zajít na koncert Rolling Stones. Tohle dneska těžko někomu vysvětlíš, každej ti řekne, že tu už hráli třikrát. My jsme ale tenkrát naplno pronikli do muziky a velký kapely mohli vidět na vlastní oči. Člověk už nemusel stát půl roku ve frontě na povolení, aby mohl jet k moři do Jugoslávie. A stejný to bylo s výjezdama na koncerty.

Jezdili jste do zahraničí na koncerty i před revolucí?

Natajno na festival do polskýho Jarocinu, kam se z nějakýho důvodu taky nesmělo. Zjistili jsme, že když se to vezme přes Drážďany, nepotřebuješ výjezdovou kartu. Vždycky se tam objevila nějaká zahraniční kapelka, ale i polská scéna byla sama o sobě dost tvrdá. Občas se něco dělo i v Budapešti, kde jsem v roce 1984 viděl Motörhead, což bylo smrtící. Byl to můj první velkej koncert hodně tvrdý kapely, a navíc v jejich nejsilnější sestavě. Vůbec jsem to nechápal: hráli na stadionu a kam ses podíval, přes celý pódium stály aparáty. Sedmdesát metrů doleva, sedmdesát doprava aparáty, aparáty, aparáty. A když za to vzali, znělo to, jako když nadzvedneš roztrhnutou parní lokomotivu. Tam mi trochu spadla čelist.

V devadesátých letech jste prodávali alba po desetitisících, jezdili turné s Lucií, dá se s Plexis vyžít dnes?

Kdybych měl rodinu a děti, nešlo by to ani náhodou. Ale mám na starosti jenom sebe, takže se to přežít dá. Když přijde výpadek koncertů, jako třeba teď po autonehodě, je to s penězma úplně na hraně. Doma si ohřeješ polívku z pytlíku nebo tě podpoří kamarádi. Uživit se hudbou, kterou s Plexis děláme, se rozhodně nedá. (Nepřehání, když platíme, útratu nechává "na sekeru", pozn. red.)

Několik dokumentů tvůj den popisuje takto: Vstáváš kolem čtvrté odpoledne, pak vyrazíš do Zlých časů, kde zrovna sedíme, navečer se přesuneš do pivnice U Sudu, po zavíračce jdeš domů a druhý den znovu. A občas máte zkoušku. Nikdy jsi nepracoval?

Já pracoval velmi těžce. Dělal jsem bedňáka Abraxasu, kulisáka v loutkovém divadle... a pak jsem chodil ke Zpěváčkům nebo do vinárny U Sudu. To je taky těžká práce. Můj denní rytmus se ale nezměnil. Kdyby se to stalo, možná by přišla ta smrt. Jak zabít Hoška? Seberte mu hospodu.