Kdyby skupina Plastic People of the Universe (PPU) vznikla a hrála v normálně fungující demokratické zemi, zajímala by jen poměrně úzce vyhraněné rockové publikum. V televizi a v rozhlase by hráli zřídka a jejich název by naprostá většina lidí vůbec neznala. Ve své knize Plastic People a český underground to konstatuje Jaroslav Riedel, který se ve své publikační činnosti undergroundem dlouhodobě zabývá.
"Jistě by brzy začala vydávat desky, koncertovala by i v zahraničí, občas by rozhořčila úzkoprsé spoluobčany svými dlouhými vlasy a provokativně znějící hudbou, případně by sama způsobila drobný skandál nějakou tou výstřední uměleckou akcí. Kritika by o ní asi psala s uznáním: Plastic People by v nahrávacích studiích dokázali vybrousit svou hudbu do daleko lepšího tvaru, než jaký může být zachycen na koncertech se špatnou aparaturou, zaznamenávaných mikrofonem z publika, nebo i v nahrávkách z provizorních domácích studií, bez možností, které nabízejí vícestopé magnetofony a profesionální technika," píše Riedel v knize, kterou v těchto dnech vydává nakladatelství Galén.
Zatčení hudebníků v roce 1976 však vyburcovalo mnohé nekonformní intelektuály, kteří se dosud o underground nejen nestarali, ale většinou o něm neměli ani tušení. Procesy proti undergroundu znamenaly semknutí opozičních sil a brzy vyústily ve vznik občanské iniciativy Charta 77.
Riedel ve své publikaci shrnul historii PPU v letech 1968 až 1988. Autor v minulosti sestavil edici sebraných nahrávek Plastic People a komentované knižní vydání písňových textů skupiny, spolupracoval na DVD s kompletem filmových dokumentů o PPU nebo na vydání nahrávek dalších undergroundových hudebníků.
Pro tuto knihu využil rozhovorů s desítkami přímých účastníků událostí. Čerpal z rukopisných kronik Plastic People a řady dalších dobových dokumentů - deníků, dopisů, vyšetřovacích a soudních spisů i svazků Státní bezpečnosti. Podrobně například popisuje reakce západního tisku na zatčení hudebníků a dezinformační kampaň domácích sdělovacích prostředků, které členy kapely označovali za "narušené osoby, požívající drogy, omamné látky a nadměrné množství alkoholu". Připomíná mimo jiné článek Případ Magor z týdeníku Mladý svět z roku 1976 nebo televizní pořad Atentát na kulturu, vysílaný 8. června 1977.
"Viděl jsem to v hospodě v Radotíně. Když to v tý televizi skončilo, lidi v hospodě vykřikovali: 'Pověsit je!' Nepoznali mě, protože jsem už byl ostříhanej. Bylo to fakt zajímavý, jaký vliv ta televize má na lid," cituje Riedel v knize hudebníka, básníka a výtvarníka Pavla Zajíčka.
Kniha Plastic People a český underground končí zprávou o obnovení Plastic People 10. ledna 1997, kdy kapela vystoupila po šestnáctileté pauze na Pražském hradě na slavnostním večeru k 20. výročí Charty 77 v sestavě Milan Hlavsa, Josef Janíček, Jiří Kabeš, Vratislav Brabenec a Jan Brabec.
Loni se členové undergroundové legendy kvůli neshodám rozdělili. Vznikly dvě formace, jejíž členové se přou o právo používat název kapely, která vystupovala na utajovaných "podzemních" koncertech, ale i v Bílém domě pro prezidenty Billa Clintona a Václava Havla.
