V přemíře hudby, která se dennodenně valí od zavedených interpretů, není divu, že někteří posluchači už vůbec nemají potřebu dávat šanci novým jménům, která dosud neprorazila do všeobecného povědomí. Vše už přece bylo vymyšleno, ti čerství v drtivé většině jen recyklují, a nikdo už stejně nebude hrát tak, jako když nám bylo sedmnáct. A nebo ne?
Kolektivní halucinace: Bůh z umakartu (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/kolektivnihalucinace
Sebeoznačení škatulkou "alternativní post-folk" zní sice legračně, ale vlastně vůbec nelže. Kladenská kapela skutečně vychází z ryzího písničkářství, ale nespokojuje se s prvoplánovými proklamacemi či písničkami o čisté lásce v rosou mokré trávě, a namísto naivity její skladby prokazují zdravou dávku ironie a odstupu. Což ovšem zároveň neznamená, že by se vyhýbaly poetickým tématům.
Na debutové album (předcházely mu dvě demonahrávky, a pár let fungování, takže o žádný pád z čistého nebe nejde) to celé zní až překvapivě odlehčeně, optimisticky a bez obvyklé křečovitosti. Texty prokazují schopnost zpracovat všednodenní pozorování toho, co nás obklopuje a mezi řádky z něj vyfiltrovat to podstatné. A provází je vodopád rýmů, které jsou občas příjemně neotřelé. Bohužel naopak nechybí ani stokrát omletá klišé: slovo "anděl" by si například už všichni folkoví zpěváci měli předem zakázat.
Trošku vadí i častý "rapový" zpěv, který napovídá, jak důkladně českou scénu naočkoval Xindl X. A nechybí ani mor českého folku - laciné, patetické, pseudofilozofující úvahy (Co nás nezabije, to nás zachrání) nebo rádoby moudré říkánky (Zlatá rybka), což by mohla vyřešit vyšší přísnost na to, co opustí prostory zkušenosti. Leckdy ale i slabší text zachrání pestré aranže a příjemné melodické nápady; kapela dobře pracuje s dynamikou, nesnaží se do všech písní nacpat všechny nástroje a docela příjemně v základu akustické motivy dokáže okořenit elektronickými zvuky či hostujícími instrumenty.
Rozháranému obsahu vcelku odpovídá i obal - zatímco zvenčí vyhlíží dost kýčovitě, s "pouťově" křiklavými barvami, uvnitř odhaluje skvělý grafický nápad s podobou i umístěním bookletu. Čemu se naopak nedá vytknout vůbec nic, je na bez účasti producenta až nečekaně zvukové podařená nahrávka.
Občas by vůbec neškodilo hodit za hlavu všechnu tu "no-problem-life" pózu, která se objevuje ve skladbách tak často, až je těžko k uvěření. A je až s podivem, proč tak hudebně nápaditá kapela nemá více nezpívaných pasáží, které by pomohly vybalancovat určitou "užvaněnost" skladeb. Přes to všechno jde o poměrně příjemný debut kapely, která by, když to nevzdá, nemusela skončit jen jako lokální jméno, jakým zatím je. Potenciál na to má.
Venkyhessku: Venkyhessku (vlastní náklad)
https://www.facebook.com/pages/Venkyhessku/193412707427309
Za podivuhodným leč nicneříkajícím názvem se skrývá sólové album houslisty Miloslava "Slávka" Neuhöfera, člena několika severočeských kapel, kupříkladu v devadesátých letech vcelku známých alternativců Aku-Aku. Nový autorský projekt se nese spíše v meditativnějších, zamyšlených rovinách, a jeho vydání umožnil úspěšný projekt na portálu Hithit.cz
Album je velmi nevyrovnané, jako by sám autor tápal a zkoušel nejrůznější polohy. Obsahuje jak skladby zpívané, přibližující se písňové formě, tak i až experimentálně laděné, improvizačně působící pasáže. Někde vše podpírají samplované a elektronické rytmy, jinde se vše nese ve skromném duchu. Dochází k až kuriozitám, jakou je Jepičí láska, která začíná ve stylu orientálního techna, do kterého posléze vpadne folkově zpívaný duet s lehce naivním textem. Bizarnost okamžiku a zmatení posluchače dokonává navazující skladba, přinášející jakýsi umělý pseudo-folklór.
Nejsilnější je naopak nahrávka ve chvílích, kdy se přestane pokoušet o umělecký dojem a nikam nevedoucí experimenty, a spolehne se na atmosféru a prostou krásu houslových tónů, ať už v poloze písničkově laděné (Pro Peppína) nebo instrumentální (asi vůbec nejlepší skladba alba Acheron nebo skvěle načatá a pak zbytečně prodlužovaná Fontaine de Vaucluse). Takové si lze snadno představit, jak okouzlují posluchače někde v čajovně či komornějších prostorách.
Neuhöferův sólový debut, kde jen pohostinsky vypomohlo několik přátel, představuje už dnes trochu raritní přístup - nesnaží se nijak oslovit nebo sdělovat názor, ale přesto vyžaduje od posluchače čas a soustředěnost. Což jsou dnes nemálo drahé komodity. Ale i přes neujasněnost směřování, to stojí za to na jeho hru přistoupit. Už jen pro to zastavení, které nabízí, a kterých v dnešním každodenním stresu nikdy není dost.
