Podivná vize budoucnosti na festivalu Wilsonic

Festival elektronické hudby v Bratislavě měl podle svého motta zrcadlit budoucnost. Prozradil o ní možná více, než sami chceme.

Už poosmé lákal festival Wilsonic do Bratislavy příznivce alternativně laděné elektronické hudby. Sympatický line-up i letos velkoryse přenechal mainstreamovou taneční hudbu obřím podnikům typu Creamfields a pod heslem "reflecting future" vábil na progresivní styly a neokoukané hvězdy z undergroundu. Ve svém oboru je Wilsonic jedinečný, tolik zajímavých jmen na jednom místě letos nenabídne žádný obdobný festival ve střední Evropě. A protože jsme ještě pořád ve střední Evropě, ambiciózní program s muzikanty z celého světa musel být vykoupen smlouvou s ďáblem všežravého kapitálu, který tři festivalová pódia zasadil do zvláštního koloritu sponzorského městečka s problikávajícími reklamami nad hlavou.

Dítě reklamních neonů

Kdo přišel v pátek do areálu na nábřeží Dunaje ještě za plného denního světla, ocitl se uprostřed letáky posetého lunaparku plného pestrobarevných sponzorských log a chytlavých hesel, v němž bloudily konzumní zombie. Měl jsem pocit, jako kdybych se propadl do nějaké kyberpunkové povídky slovenského spisovatele Michaela Hvoreckého, který na začátku tisíciletí festival pomáhal zakládat.

"Nemáš náhodou program?" vytrhla mě z rozjímání skupina Angličanů. "Nemám," řekl jsem rezignovaně a začal jsem vysvětlovat, že rozpis dění na jednotlivých pódiích se dá získat jedině jako aplikace pro mobilní telefon od jednoho ze sponzorů. "What?," hlesl turista a mě napadlo, že je to celé jako realizovaná budoucnost ze špatně napsaného sci-fi. Zahleděl jsem se na siluetu rozhledny na nedalekém mostě přes Dunaj, připomněla mi marťanské trojnožky z Wellesovy Války světů.

Pak naštěstí padla tma a začalo pršet. Všechny středoškolačky, rozdávající letáky v upnutých reklamních tričkách, se vrátily do svých domovských stánků a areál se proměnil v blátivou dystopii rozpadajícího se světa. A taky začala hudba, kvůli které se to vlastně všechno dělalo. Vídeňská zpěvačka a klavíristka Soap & Skin přimrazila posluchače v sále divadla Aréna svými excentrickými intimnostmi, a kdyby po vystoupení rozdávala pilulky antidepresiv, nikdo by se nezlobil.

Na rozjímavou atmosféru navázal Fennesz, který vyzbrojen kytarou a laptopem kouzlil zasněné zvukové polštáře. Bohužel ale jen půl hodiny. Na hlavním pódiu zatím ukázněně "řádil" jazzový band Christiana Prommera (bubeník Truby Trio nebo Voom:Voom), který předvedl akustické verze několika zásadních hitů klubové elektroniky od Kraftwerk až po Daft Punk.

Digitální dub

Druhé venkovní pódium přejmenované na "klubové" hostilo v první festivalový den DJe, kteří digitálními metodami navazují na dubové psychózy jamajských pionýrů. Kanadský Deadbeat už letos představil svůj futuristický dub na pražském festivalu Sperm a tak se nikdo nemohl divit, že v jeho setu vykoukl i klasik Lee "Scratch" Perry. Nejaktuálnější podobu klubového fenoménu dubstep měl do Bratislavy přivést holandský producent s algebraickým jménem 2562, ohlašovaný jako nastupující hvězda agilního žánru. 2562 brzy vydá dubstepové album Aerial, jeho vystoupení však rovnými a nekompromisními beaty spíše připomínalo tvorbu jeho alter-ega Made-Up Sound. Nefalšovaný dubstep dodal až Skream: excelentní producent se v posledních letech stal nejviditelnější hvězdou londýnského undergroundu, nicméně jako DJ až příliš spoléhal na osvědčené hity (hlavně vlastní) a jeho set působil trochu nesoustředěně.

Wilsonic měl v minulých letech štěstí na některá velká jména. Německý producent Apparat nebo francouzští Noze si dunajské nábřeží tak oblíbili, že sem jezdí pravidelně. Právě popůlnoční Apparat a jeho band měli být jednou z hlavních hvězd páteční noci, ale působili trochu ospalým dojmem, ke kterému přispěly i technické problémy. Diváky dostal alespoň trochu do varu až beatboxový showman Beardyman z Británie, jenž připravil půdu pro Noze, kteří si na festival připravili reklamní spot. Potvrdili to, co už víme z jejich aktuálního alba Songs On The Rocks - totiž, že jsou stejnou měrou hudebníci jako komici. A to byly rozhodně správné ingredience pro finále pátečního večera (sobotního rána). Podobný dar hrát si s publikem potvrdila i ruská dvojice Mujuice, která inovativním 8-bitovým diskem bavila posluchače v divadle.

Když Noze zrovna hráli na velkém pódiu svůj hit Remember Love, zvedl jsem hlavu a na velké obrazovce nad publikem se o moji pozornost pokoušely pohyblivé obrázky reklam. Odtrhl jsem zrak, dalo to práci, ale hudba vyhrála. Totéž se dá říct vlastně o celém festivalu, který se trochu hledal v začarovaném kruhu mezi finančními možnostmi a povinnostmi k těm, kdo jim je věnovali. Nedělám si iluze, na domácích festivalech to bude vypadat stejně, ale nebude tam hrát takhle poutavá hudba. Přestože z programu Wilsonicu na poslední chvíli vypadli Neil Landstrumm, Dani Siciliano a v sobotu Kelley Polar, bylo pořád co poslouchat. Teď už si nezbývá jen přát, aby se pořadatelům nějakým geniálním způsobem podařilo přebít vizuální kakofonii sponzorů a Wilsonic dostal vlastní tvář, která by jeho progresivní duši slušela více.

Foto: Wilsonic.sk