Zhudebnění básníci
Poezie nás stále baví, říkají o albu Lovu zdar členové skupiny Hm...
24.01.2014 16:30 Rozhovor
Nenápadná a žánrově jen těžko zařaditelná pražská čtveřice Hm... oslaví letos dvacáté narozeniny. Často zhudebňuje poezii, hraje i pro děti a nedávno vydala své už páté album Lovu zdar. Nejen o něm byla řeč s baskytaristou a dechařem Filipem Nebřenským.
Před časem do života vaší kapely výrazně zasáhly děti a naposledy před aktuálním albem jste vydali nahrávku dětských písniček Klukoviny. Hrajete je ještě?
Existuje program, kde máme i divadelní složku. Písničky jsou propojené miniaturními scénkami, máme k tomu i kostýmy. Takže ano, občas je někde hrajeme - v Praze to bývá třeba v Divadle Minor nebo v Dejvickém divadle. Ale některé písničky hrajeme i dospělým na běžných koncertech.
Dříve jste své nahrávky vydávali na malé značce G Parrot, později došlo i na vydávání vlastním nákladem, tentokrát jste ale zamířili k Supraphonu. Máte s ním vyšší ambice?
Je to pokus vyřešit letitou potíž. Vždycky jsme hodně energie věnovali skládání a nahrávání, zařizování obalu - což v našem případě také nikdy nebylo zanedbatelně jednoduché - a tomu, dotáhnout celou záležitost ke křtu. Nikdy už jsme ale neměli energii o tom dát vědět, zařídit nějakou reklamu, a tak to vždy trochu vyšumělo a dozvěděli se o tom jen skalní příznivci. Tentokrát jsme to chtěli zkusit - a Supraphon nám nabídl přesně to, co nám scházelo: tedy kvalitní promo a funkční zavedený internetový obchod.
Je něčím poslední album jiné?
My jsme si vždycky rádi mezi sebou prohazovali nástroje, ale tady se to vyloženě rozbujelo. Viktor Ekrt tu poprvé hraje na piano a nahrál ho dokonce i ve studiu, bubeník Tomáš Rejholec stále víc zpívá. Já si pořád kupuji nějaké nové nástroje, takže jsem tam mnohé použil... Rozhodně se neusazujeme. Je to jedna ze značek našeho zvuku.
Hm... prosluli svým zhudebňováním klasické české poezie. Nějaká snaha vybočit z tohoto trendu tentokrát nebyla? Stále vás to baví?
Myslím, že jsme už ani nezauvažovali, že bychom to tentokrát dělali jinak. Kapelník Marek Doubrava tam má tři vlastní texty, resp. titulní skladbu jsme napsali dohromady, a všechno ostatní jsou zase básně.
Vybíráte je společně?
Přinést něco může každý, nejčastěji je to Marek, ale i já tam tentokrát mám text, který jsem vyhledal, a Viktor Ekrt také něco občas přinese.
Koho máte z básníků nejraději?
To by bylo potřeba zeptat se všech. Nejčastěji ale zhudebňujeme Jaroslava Seiferta. Já jako nejsilnější chápu Ortenovy texty a pak Kainara.
Vyvíjí se nějak váš vkus ve výběru? Jsou tam básně, které byste třeba před pár lety nezařadili?
Určitě ano. Občas musíme vyzkoušet na lidech, zda to funguje, a když ne, raději je dáme načas "k ledu" a pak se k jejich zpracování vrátíme. Aktuálně jsou takové asi tři. Vždy řešíme formu výpovědi, a u jednoho textu jsme si nebyli jistí, jestli ta nadsázka bude fungovat. Já a autor měl pocit, že ano, zbývající půlka kapely si nebyla jista.
Jak moc u vás v kapele funguje demokracie?
Naprosto a totálně. Každý má právo veta a může přehlasovat ostatní. Diskutujeme hodně, ale moc konfliktů nemáme. Marek třeba nosí nejvíc skladeb, ale nikdy to není tak, že by to rozepsal do not a řekl každému, co tam má hrát, takže pak řešíme co, a jak se bude dít. A občas mu to i zkritizujeme.
Pravidelně nahráváte se zvukařem Ondřejem Ježkem, i když máte v kapele filmového zvukaře Viktora Ekrta, oceněného Českými lvy. Nebyla snaha to zkusit jinak?
Rozhodně ne. Jen u Plánu na zimu jsme uvažovali, že závěrečný mastering uděláme v jiném studiu, aby to slyšely ještě další uši. Něco nakonec masteroval i Viktor, ale tentokrát jsme to zas celé nechali na Ondřejovi. Má vždy přesné a věcné postřehy, dost často jako první pozná, že by něco nefungovalo. Vlastně má u nás v kapele dost silné slovo. Hodně mu věříme a posloucháme ho. Čili není důvod cokoli měnit.
Proměňuje se vám s léty publikum?
Myslím, že ani ne. Je "zdola" zásobované středoškoláky a naopak lidi, kteří nás poslouchali v úplných začátcích, občas už přivedou děti. Pořád je ale stejně vnímavé a tvoří ho stejný druh podobně naladěných posluchačů.
Souvisí s tím i to, že jste nyní dali v digitální podobě do prodeje i starší nahrávky?
Ani ne. Spíš už se dlouho hovoří o tom, že formát CD nemá budoucnost a i my si to uvědomujeme. Bylo by hloupé zaspat. Ale nejvíc desek stejně pořád prodáme na koncertech.
V kuloárech koluje pověst, že kapela Hm... vždy přímo na křtu prodá snad nejvíce desek u nás. Kolik kusů jste během toho jediného večera prodali tentokrát?
Tentokrát to bylo 143 kusů, což vychází asi jeden na tři a půl člověka, který křest navštívil.
Pociťujete vůbec tu často zmiňovanou krizi hudebního průmyslu?
V prodejích nahrávek jsme ji zatím příliš nepocítili. Klukoviny se dokonce prodávaly skvěle, protože se povedlo je vydat ve správnou dobu. Jsme zvědaví, co se stane teď. Nejvíc nás zasáhlo to, že se zkracuje klubová sezóna. Festivaly jsou dnes od dubna do října, po Vánocích nikdo nikam nechodí, takže na hraní po klubech zbývá pár měsíců. Jindy pak lidí chodí méně: třeba v Brně hráváme ve Staré pekárně a vždy tam na nás přišlo okolo sta lidí. Naposledy jsme tam ale zahráli v červnu a přišlo jich dvacet.
Hrajete na koncertech nové album celé?
Hrajeme z něj méně než z poslední desky "pro dospělé" Plán na zimu. Nějak jsme se instrumentálně rozkošatili a některé skladby jsou koncertně téměř neproveditelné. A hrajeme jen to, co baví lidi i nás. Občas si to zpestřujeme tím, že vyhlásíme, že splníme jakékoli přání a je pak hodně zajímavé, když někdo chce písničku, kterou jsme tři roky nehráli.
Herci se v divadle rádi tzv. "odbourávají". Překvapujete se i vy na pódiu rádi?
Ovšemže. Například já jsem kluky dostal při vánočním koncertu v divadle Na prádle v roce 2010, kdy jsem jen tak oznámil, že se přičiněním mým a mé paní zaokrouhlí počet dětí v kapele na deset. Na pódiu se rozhořela vzrušená debata a nejmíň pět minut jsme nebyli schopní hrát dál. Ostatně velice dlouhými pauzami mezi písničkami jsme také docela proslulí, zvláště etuda "Hledání not" je dost oblíbená.
Co výchovné koncerty pro studenty? Se zhudebněnou poezií se to skoro nabízí.
Měli jsme takové. Ale nikam se s tím netlačíme a vždy jsme to nechávali na zájmu samotných škol. Navíc vždy záleželo na tom, jak to studenti přijali. Když je to bavilo, tak to bylo velmi příjemné, když ne, bylo to dost peklo. Pak bylo nutné si v tom davu znuděných tváří, hrajících hry na mobilech, najít někoho, koho to zaujalo a hrát prostě hlavně pro něj.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.