Domácí hudební tipy
Pohled zpátky, před další cestou vpřed

Nevyzrálost a nedospělost se nepoznává snadno, ale jedním ze znaků, který napovídá, že s ní máme co do činění, je přesvědčení o nepotřebě se ohlížet. Bez ohlížení totiž těžko může dojít k poučení z chyb, které každého provázejí, a k jejich neopakování. Natož pak k jakékoli progresi. A právě ohlédnutí je zároveň dobrý výchozí bod pro to, vyrazit vpřed.

The Plastic People Of The Universe: Non stop opera  (Guerilla)
http://plasticpeople.eu/

Zní to až jako paradox, ale "Plastici", jeden ze symbolů toho, že pokud někdo nevyl s vlky, rozhodně se v časech předlistopadových neměl lépe než dnes, už dnes mají bohatší historii po roce 1989, než před ním. Jako asi jediná (možná to ještě do jisté míry platí o DG 307) z někdejších podzemních kapel také ustáli konfrontaci se současnou hudební scénou, stále si zachovávají nejen početné příznivce, ale i získávají nové z řad nepamětníků, vyjíždějí občas do zahraničí,  pohybují se na běžné klubové scéně mimo uzavřené "podzemní ghetto" a vyvíjejí se.

Je proto určitě dobře, že ke koncertnímu záznamu z roku 1997, který dokumentoval "znovuzrozený stav", ale byl pochopitelně postavený jen na letitých skladbách, přibyl aktuálně další. Čerstvý, rekapitulující "pomejlovské" desetiletí i současnou podobu letitých a už osvědčených kusů. Provází ho pečlivý výběr skladeb napříč dobou vzniku a zároveň důkaz jejich nadčasovosti, díky které mají i dnes svou sílu. Ukazují, že na pódiu má kapela v sobě pořád, i po letech, onu magii, nevzdává se avantgardního přístupu a díky muzikantské i lidské souhře tvoří životný organismus.

Mezi šestnáctku skladeb se vešly nejen notoricky známé a fanoušky aplaudované "hity", ale několik sice nenápadných, ale neméně důležitých skladeb. Právě na nich se často ukazují nejrůznější podoby kapely, která nejenže má poměrně velký věkový rozptyl, ale i jednotlivých členech často odlišný hudební background (kolik příznivců kapely si asi pamatuje Odvážná srdce, kde kdysi hrála basistka Eva nebo vůbec jen ví, že bubeník Jarda býval oporou Tiché dohody či pozapomenuté, ale skvělé akustické party Snake Eaters?)  Neméně nezanedbatelné je i to, že pestrost zvyšuje fakt, že o party sólového zpěvu se od předčasného odchodu Mejly Hlavsy dělí celá kapela vyjma bubeníka.

Nonstop opera je typickou ukázkou, až možná vzorovým příkladem, jaký druh koncertních alb má smysl. Ukazuje kapelu ve skvělé formě, která cosi sděluje, ale zároveň nezapomíná bavit. Kapelu, která není jen odleskem zašlé slávy. Repertoár, ve kterém se písně nejnovější vznikem mohou s klidem postavit vedle už téměř zlidovělých položek repertoáru, a přesto ty nové nepůsobí jak "chudí příbuzní". Samozřejmě vyznívá - i když všichni ví, že to jindy bývá zásadní problém - i skvěle provedený záznam. Jedinou skvrnkou výborného alba tak zůstává banalita, kdy jsou z nahrávky vystřižené potlesky. Absence pauz mezi některými skladbami tak vyznívá zbytečně křečovitě uspěchaně a nepřirozeně.

Různí interpreti: Ten Deadred (Deadred /Starcastic)
http://www.deadred.sk/

Slovenské vydavatelství Deadred oslavilo desáté narozeniny a k nim si nadělilo kompilaci. Jde o ty nejprogresivnější výhonky tamní scény, projekty, které spojuje chuť experimentovat a jít neprošlapanými cestami, ale nechybí ani třeba český Bonus nebo jeho předchozí kapela Sporto. Deadred totiž často operují ve spolupráci s česko-slovenskými Starcastic, se kterými mnohé tituly vydávají společně.

Charakteristické je, že na kompilaci nejde o žánrově homogenní směs: Deadred jako vydavatelé naštěstí neupřednostňují žádný styl a jde jim spíš o to, aby vydávané nahrávky nebyly svázané konzervativním a prachem zaprášeným provazem. A tak tu vedle sebe stojí experimentální elektronika, indie kytary i alternativní hip hop. Slovo "pestrost" je tu zcela všudypřítomné, a skutečnost, že třeba rozmazaně psychedelicky zkreslené kytary košického tria Jelly Belly střídá lehký a zasněný, ale nikoliv tupý pop projektu Nylon Union, působí víc než samozřejmě.

Jakousi spojovací nití celé kompilace je vágní spojení "elektronická hudba". Někteří zúčastnění s ní jen koření, pro některé je nezbytným základem, pro jiné útěkem z nudy všednosti. Díky tomu je celá kolekce nesmírně inspirativní: když zadáte přehrávači povel "repeat", můžete se cachtat a rochnit ve zvucích celé hodiny.  Pořád je co objevovat - a nebo také se nechat jen kolébat, vypnout a relaxovat. Překvapivě to jde i u tak nervních tracků, jakými jsou zastoupeni Bonus či Bene v době, kdy si ještě říkal Peťo Tázok.

Trochu komické jsou "profily" či chcete-li "charakteristiky" jednotlivých zúčastněných. Už s odstupem pouhých pár set kilometrů některé působí až příliš "namachrovaně", s absencí jakékoliv skromnosti, a na pobřeží oceánu pózy svými velkými slovy (a velkými rameny). Ale je to jen malá vada na kráse téhle zdařilé sestavy, kterou lze stejně tak dobře brát jako ódu na radost pro ty, kteří už vědí, tak i jako směrový ukazatel pro ty, kteří teprve objevují.