Tři roky po nečekaném comebacku s albem The Next Day přišel David Bowie s novinkou Blackstar. Opět nebyla nijak halasně ohlašovaná, zato je chmurná, svíravá a hypnotická. A také poněkud uondaná. Jde o poslední novinku britské hudební legendy - David Bowie v neděli zemřel, ve věku 69 let podlehl rakovině.
Předznamenat nové album desetiminutovou skladbou, nadto rozhodně nezabírající na první dobrou, by se mohlo jevit jako komerční sebevražda i před několika dekádami, natož v roce 2016. Bavíme se ale o Davidu Bowiem a ten se nikdy příliš nedržel zavedených pořádků a showbyznysových dogmat. V kontextu celého alba se pak tato volba jeví jako velmi logický krok: titulní písnička Blackstar dává jasně na srozuměnou, oč v příštích minutách půjde.
Bowie ani v bezmála sedmdesáti letech neztratil chuť experimentovat a vyhýbat se snadným řešením. Jeho nová hudební tvář je znepokojivá, potemnělá, plná jazzových nálad a - dá-li se to tak říct - avantgardní. Slyšíme vesmírné syntezátory, těkavou rytmiku, freejazzové saxofonové výboje znějící, jako kdyby do studia zaskočil Vratislav Brabenec z Plastic People, a Bowieho naříkavý zpěv, plně sloužící celku a nijak na sebe neupozorňující.
Pointa je jasná - pokud se vám ještě před koncem roku zveřejněná skladba Blackstar líbila a s její vizí jste se ztotožnili, nebudete mít s deskou sebemenší problém. Jestli jste ale očekávali, že Bowie kromě uhrančivých zvukových koláží přijde i s několika skutečně neotřelými a nosnými skladatelskými nápady, zažijete nejspíše zklamání.
CELOU RECENZI SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
