Svět tvrdých odnoží rocku se stále více vzdaluje zbytku hudební scény a často je na něm až příliš nápadná jeho izolovanost, která má za následek časté braní sebe sama vážně a další negativa hudebních ghett. Přesto v něm lze najít i spolky, u kterých jsou patrné přesahy a zjevný nadhled. To je v součtu pak staví nad jejich puristické kolegy.
Insania: Zapal dům, poraž strom... (X Production / Redblack )
http://bandzone.cz/insania
Provokativnost a specifický humor, s jakými Insania už léta přistupuje ke své tvorbě, nejenže stojí u kolébky faktu, že nevyčichává, ale bez přehánění zraje a zatímco jiní trpí únavou, naopak nabírá na síle. Osmé album, vtipné už jen pouhým názvem, je toho dalším důkazem. Co ostatně čekat od kolekce, jehož první píseň začíná veršem: "Nám Bůh poskytuje jistý sexuální služby / stejně jako my jistý služby poskytujem vám."?
Podobný sarkasmus lze vystopovat i v crossoverovém hudebním balení celého pseudoposelství: kombinace kytarových stěn i tvrdých riffů s rozmáchlými, "oldschoolovými" zvuky kláves a třeba i naivního, dětského zpěvu v Píšu ti švabachem (trochu vzdáleně připomene slavný kousek švédských Clawfinger Do What I Say) vtipně pracuje s hudebními klišé. A pokud k tomu Poly zpívá "Hudba od nás je jedovatá", nelze to brát jinak, než jako úšklebek. Dogmatické "heavy" fanoušky nicméně možná bude iritovat postupující důraz na melodie - mnohde (třeba v závěrečné Neprojdou!) už výsledek nemá příliš daleko ke gotickému rocku
Jestliže hudebně jde o sázku na jistotu a posluchač dostává v podstatě to, na co je zvyklý z minulých alb, někdy až možná v prvoplánově vstřícném balení skladeb s hitovým nábojem, více než dříve jde o nahrávku, kde jsou důležité hlavně texty. Ty mohou až vyvolat úsměv, přičemž komično vyvolává hlavně uvědomění, kolik metalových part s podobnými tématy pracuje zcela vážně. Svým způsobem tak mohou evokovat Tarantinovy filmy či třeba pražskou Vanessu - hlavně tím, jak vše ženou do extrému a nezůstávají napůl cesty. Opět je tu silná antináboženská linie - věřícím poslech opravdu nelze doporučit - a zajímavý je i vliv westernové estetiky a pojetí boje dobra se zlem. Padouch Joe nemůže chybět.
Sebeironií, hravostí a hlavně důrazem na to, že nejde o plané moralizování, ale spíš o výsměch všemu, co nás obklopuje a bere si samo morálku do úst, získávají texty kýženou účinnost, sílu i aktuálnost. Navíc svou stylizací umožňují říkat i znepokojující myšlenky a pro mnohé možná nepopulární názory - stačí si za často citovaného Boha a boj dobra se zlem dosadit třeba ideologická schémata. A ještě zbývá čas parafrázovat pokleslost, která nás obklopuje: "Jsme v hajzlu, příteli. Kéž bychom se mýlili." (Démoni jsou mezi námi)
Jako bonus jsou tu jednak vinylová edice a jednak aplikace pro smartphony - jasný pohled vpřed. Ale u obyčejného cédéčka si zase lze užít déle s funkcí funkci repeat. Protože svět se žene do záhuby a škoda každého okamžiku. Na druhou stranu je po tomhle jasné, že až ten armageddon jednou přijde, bude tu už na něj čekat hotový soundtrack.
Heiden: A kdybys už nebyla, vymyslím si tě (Epidemie / Aardvark) http://heiden.bandcamp.com/album/a-kdybys-u-nebyla-vymysl-m-si-t-2
Přestože mimo metalovou komunitu jde stále o prakticky neznámé jméno, temně metalové hranice tahle moravská parta překročila už s minulým albem Dolores v roce 2011, ale tentokrát první reakce na aktuální nahrávku, která se ke mně dostala, zněla: "Tohle už nemá s metalem vůbec nic společného." A v podstatě moc nepřeháněla.
Sama kapela se tituluje jako "alternativní post-rock" a šestice rozsáhlých skladeb s tím vcelku konvenuje, byť blíže než k instrumentálně propracovaným post-rockerům má k post-metalové emocionalitě. Zamyšlené, z pomalých repeticí postupně gradující mohutné eposy jsou uhrančivé svou atmosférou i nekompromisností. Hned úvodní skladba nutí vzpomenout na spící Lvmen. Stejně jako oni totiž i Heiden dolují z rozmáchlých stěn spíš pocit nabízené energie než utápění se v melancholických splínech a depresích. Naopak odlišuje je (a to i od většiny jiných podobně orientovaných kolegů) především to, že klidnější pasáže převažují nad těmi explodujícími, často přinášejícími potřebnou katarzi.
Nicméně právě v energeticky vygradovaných momentech tkví největší síla nahrávky: když už je posluchač po dvojici úvodních skladeb téměř ukolébán, přijde skladba Setkání, od počátku pod tlakem tryskající energií, a až naopak později přinášející zklidnění - a najednou vše funguje mnohem lépe. Funkčněji tu působí i hostující klávesy, jejichž skromné linky jsou natolik působivé a zapadající bez potřeby exhibice, že by vůbec nebylo od věci jejich stálé angažmá.
Je až s podivem, jak často tu někdejší blackmetalisté působí intimně a křehce; probleskující poetické texty ten pocit ještě posilují. Přírodní síla, kterou jsou jejich písničky nabité, dokáže působit tím správným směrem tak, aby prožitek, jaký hudebník u hraní zažívá, zasáhl i posluchače. Navíc má album skvělou dramaturgii - začíná nenápadně a to nejlepší odhaluje až později. A nepotřebuje k tomu líbivost; krása, kterou je prodchnutá závěrečná, skoro osmiminutová skladba Jeden, přichází sama, sebevědomě a bez váhání.
Ve výsledku třetí plnohodnotná deska sice nepřekonává oceňovanou předchůdkyni Dolores, ale přesto nabízí osobitou a vyzrálou porci hudby, která stojí za opakované "projekce", umožňující hlubší ponor a lepší naladění. Aniž by se podbízela, dává majestátní zážitek, který zpětně potvrzuje i vysvětluje samotný název alba. Nejvyšší čas, aby si téhle kapely všimlo i jiné, než jen metalové publikum.
