Domácí hudební tipy
Pozoruhodná odbočka a zpoždění, které nezdrží

Dost často se s oblibou nadává na bulvarizaci tisku, ale v jiných oblastech podobný vývoj nejen nevadí, ale naopak se stává samozřejmým požadavkem. Třeba v populární hudbě: Důraz se klade na zábavnost, poslechovou nenáročnost; ten kdo by si dovolil tvořit z vnitřní potřeby, bez myšlenky na to, co požaduje publikum, je označován za pozéra. Přesvědčení, že komerční úspěch je důkazem toho, že to dotyční dělají dobře, je stále častější, dnes už běžné a mnozí o něm ani nezapochybují. Naštěstí ale ještě existují tvůrci, kteří "nutí" posluchače i přemýšlet, a sdělení je pro ně důležitější než snaha pouze pobavit.

Vlastimil Třešňák + Temporary Quintet: Alter Ego (Galén)  
http://www.tresnak.cz/

Kdysi písničkář a posledních pár let spokojený rocker Vlasta Třešňák se po třech albech se svým bandem rozhodl udělat krok stranou. A nebo možná pár kroků obloukem zpět. Nová nahrávka, na které svou kapelu dočasně nahradil doprovodem jazzových muzikantů,  atmosférou není vzdálená od někdejší spolupráce s Kormany; rozhodně nejde o čistokrevný jazz, ale spíš o jakousi žánrovou přehlídku. Třešňák  jako frontman u ní vyloženě pookřál a jeho skladby si se zamyšlenými, hudebně hravými i instrumentálně lahůdkovými doprovody vyloženě rozumí.

Jakkoli je hudebně nahrávka od prvního do posledního tónu nadčasová, textově představuje jednu z nejlepších ukázek toho, jak lze reagovat na současnost. Třešňák-textař je ovšem zároveň zcela konzistentní s předchozí tvorbou, stejně jako vždy se sarkasticky vysmívá tomu negativnímu, co nás obklopuje, všímá si dění na okraji. Nemá ale potřebu předkládat prvoplánové protest-songy, ale tématům dává básnickou duši. Verš, který dal nahrávce název: "Mé Alter Ego  své paměti píše", vystihuje vše. Poezie s velkým P, mícháná s pozoruhodnou schopností zpracovat odpozorované

A nejde jen o excelentní výkon skladatelský. Výteční muzikanti jako by zpěváka vyprovokovali k nadprůměrnému výkonu: méně než dříve sklouzává k hysterii, každé slovo váží, bluesově prožívá, šansonově šeptá, cedí mezi zuby, míchá melancholii i sarkasmus a je natolik přesvědčivý, jak jenom to jde. Pěvecký výraz má tak úderný, že když ho někde (například v úvodu písně Když Bůh rozdával "Tralalá") doprovozí jen kontrabas a bubeníkovo ševelení štětkami, nic dalšího už v té chvíli tomu nechybí. Jakkoli jsou aranžmá piana, saxofonu a kytary funkční a nápaditá, jen zpestřují výraz a vyznění, protože síla základu si vystačí i bez nich. Což jim ovšem nebrání se občas rozjet v energickou rockovou polohu: takový Nový prostor č. 33 by klidně mohli hrát třeba Morphine.

Ať už bylo nové album výsledkem plánu vyzkoušet si další polohy nebo jen přirozeně vyplynulo ze spolupráce se sestavou, kterou pro autora poskládal saxofonista Jan Štolba (jako jediný hraje i s Třešňák Bandem), představuje protagonistu v takové formě, na jakou při vší úctě  prostě žádný z jeho někdejších šafránských kolegů nestačí. A ačkoli lze bez přehánění říci, že ani jedna z jeho předchozích desek nebyla nepovedená, všechny tak nějak zůstávaly ve stínu debutového Zeměměřiče. Novinka je v tomto směru nechává za sebou: na opravdovou konkurenci legendárního alba si po autorově návratu z nucené emigrace všichni museli počkat. A ačkoli to trvalo dvě desítky let, stálo to za to.

Spolčení hlupců: Zpoždění (vlastní náklad)  
http://bandzone.cz/spolcenihlup

Počátky teplické skupiny sahají až do roku 2004, ale současná podoba se etablovala až po názorovém rozchodu v roce 2008. Ještě předtím stačilo vyjít debutové album, rekapitulující první etapu. Aktuální druhá nahrávka zachycuje současnou, jazz-rockově orientovanou podobu kapely, jejímž znakem jsou i zhudebněné texty básnířky Svatavy Antošové.

Album představuje vážnější, na dnešní dobu nezvykle zadumané polohy, a prozrazuje klasické hudební vzdělání zúčastněných muzikantů. Přesto oplývá určitou lehkostí a úspěšně se vyhýbá nudou zavánějícím instrumentálním exhibicím. Pestře si od žánrového gruntu odskakuje jinam: ve Veritas třeba k bluesovým melancholiím, v písni Jiná historie zas až někam ke ska.

Výsledek ovšem trochu sráží zpěv: jak mužský, tak ženský je zakřiknutě nesmělý. Chybí mu sebevědomí i výraz, který by ho vymanil z tuctovosti, a jednoznačně tak prohrává v konfrontaci se suverénnější hudební složkou. Nepomáhá ani nepříliš dobře smíchaná nahrávka, ve které je občas až utopen pod výrazným akordeonem či saxofonem, takže tím trpí jeho srozumitelnost.

Ze skladeb patrný interpretační i skladatelský potenciál tak často spíš probublává pod povrchem, než že by explodoval na povrch - i když ze silných momentů jakým je Golgota je jasně patrné, že na koncertním pódiu bude výsledek mnohem silnější. Je také hezké, že kapela nepodléhá módním vlivům a produkuje nadčasovou hudbu, přesto by ale občas nezaškodilo se trochu rozhlédnout a nebát se současnějšího zvuku - jako příklad se nabízí jiné tuzemské letité sdružení Osvald Schneider nebo starší tvorba třebíčských Fru Fru.

Z nahrávky lze tak ocenit především umanutost, s jakou si členové Spolčení hlupců jdou za svým, bez potřeby nalákat masového posluchače. Na příští návštěvu studia by ale asi bylo dobré si s sebou vzít zkušeného producenta, nejlépe takového, který se pohybuje v úplně jiných žánrových vodách. Bylo by totiž škoda, kdyby se tak nadějná sestava zacyklila ve své kukle: důležité zázemí i kam jít tady totiž rozhodně je.