Těžko říct, proč tolik tvůrců populární hudby přitahuje stylizace, nostalgie či věnují nemalou energii na to, aby se jim podařilo implementovat do hudby emoce a nálady. Faktem je, že ona hra má svůj půvab a stejně jako ty, kteří ji z principu předem odmítají, i své nadšené příznivce. Podoby pak už mohou být zcela různé.
Luno: Luno (Banality / EMI)
http://www.myspace.com/lunohere
O Luno se na nezávislé scéně ví skoro půl roku, ale kořeny mají ještě starší. Kredity jsou jasné - zpěvačka Ema Brabcová, která je zpátky po mateřské a nezapomíná se u ní na léta strávená v Khoibě a předtím Roe Deer. Šmity, respektovaný zvukař, který před časem basoval v The Prostitutes a předtím léta v Roe Deer a Bast. Honza Janečka, bubeník, který hrál s Emou v Khoibě a následně v Southpaw. Taky se ví, že čtvrtým členem měl být Mejla Kukulský z Vypsané fixy, ale nakonec ho pro časovou vytíženost s mateřskou partou nahradil Martin Starý. Dost slušné portfolio, aby bylo o čem mluvit.
Aktuální eponymní debutové album se obrací do minulosti a navazuje na ni. Kdo znal Khoibu nebo alespoň album Roe Deer Aquaparty, těžko může být nějak překvapen. Ony melancholické nálady a míchání kytar s ospalým downtempem tu jsou pořád, ale stejně tak je tu stále podmanivý a výjimečný hlas Emy, který obtáčí a stahuje posluchače s sebou. Důkaz, že v minulosti nešlo o módní okouzlení, ale o pocitový směr, na kterém se nic nemění? Jasně se to projevuje už v úvodní Chanteys - po zasněné romantice najednou v polovině skladby dochází ke krátké, ale výživné erupci kytarového běsnění. To následně vystřídá minimalistická pasáž strojového rytmu, uhrančivě magická. A podobně lze vnímat i „useknutý" závěr celé nahrávky.
Album je rozděleno klasicky „vinylově" na dvě poloviny. Prý má být jedna hi-fi a jedna lo-fi. Že je třeba hádat, která má být která, asi nebyl záměr. Stejně jako uvědomění si, že vlastně vše stojí a padá s hlasem „frontwoman", hudební nápady se krčí až teprve někde za vychytaným zvukem a produkcí a že především nejde o nic, co by už tu nebylo. Nabízí se tak myšlenka, zda může nejen album, ale skupina sama vůbec oslovit i někoho jiného, než jen již v minulosti získané fanoušky s výše jmenovanými projekty.
Přitom album vůbec není špatné. Posmutnělé nálady jsou dostatečně romantické i efektní, Ema Brabcová jako zpěvačka vyzrála od někdejší zakřiknutosti k větší přesvědčivosti i sebevědomí, skvělá rytmika zní energicky, a ústup popových melodií na úkor „islandských" zvukových ploch zas svědčí o tom, že rozmáchlost a „prostorovost" hudby, kterou kapela s měsíčním názvem produkuje, není náhodná. „My bychom vzhůru k nebesům..." - však to všichni z hodin literatury známe.
Lakeside X: City Of Red Lights (X Production)
http://bandzone.cz/lakesidex
Třetí album elektropopových ctitelů Depeche Mode vyšlo už na sklonku minulého roku, ale pořád jsem ho nějak odkládal, až už se časově ocitlo trošku off-topic. Nicméně když si ho člověk pustí, brzo přijde na to, že se vlastně nic nestalo, protože čas tady opravdu nehraje roli. Tedy minimálně pro kapelu, která se v retro elektru vyžívá natolik, že její aktuální deska mohla klidně vzniknout před patnácti lety - a přesto lze vážně diskutovat nad tím, zda by už tehdy nezněla jako pocta minulosti.
Takže milovníci trendů ohrnou nos - co tu máme dál? Nač to natahovat - povedenou popovou desku, která sice není ani tak tajemná, ani tak temná, jak se tváří, ale přesto si sympaticky pohrává s náladami, nabízí spousty vůbec ne špatně zkompilovaných melodií, milé okouzlení samply analogových syntezátorů a dalšími zvuky historických mašinek. A navíc prozrazuje opravdové zaujetí žánrem, přístup, ze kterého je patrné, že činnost samotná je tu důležitější než případný cíl. Chci tím říct, že pravděpodobnost, že by tahle parta v době do příští desky čtyřikrát změnila sestavu, se nejeví jako příliš vysoká.
Skladby si pohrávají s melancholií i nostalgií, ale prvotní u nich je romantika. Tisková zpráva zmiňuje upíry, červenou oponu, bolest a vykoupení. Ve skutečnosti hudba, kterou album nabízí, má do bolesti a skutečné deprese daleko, připomíná spíš nevinnou hru a horrové propriety ve filmu pro děti. Když ale na tuhle stylizaci posluchač přistoupí a vezme ji za vlastní, otevře se mu svět, roztomilý o nic méně než kulisy filmů Tima Burtona.
Možná i to nalákalo ke spolupráci na výsledné podobě zvuku Paula Kendalla, který v minulosti spolupracoval se snad všemi oblíbenci kapely, Depeche Mode počínaje a Erasure konče. A možná i to způsobuje, že víc než vyčpělý výlet do hudební minulosti tahle nahrávka působí jako návštěva ve stylovém šantánu, dekadentním baru, kde si dvojice šuškají v příšeří nad lampičkami ozářenými stolky a kde je šatna plná vycházkových holí a cylindrů.
