Žánrová všežravost může být důkazem hudební otevřenosti, nechuti k stylovému purismu nebo platformou pro uplatnění muzikantské šikovnosti. Ale také v sobě skrývá nebezpečí nevyhraněnosti, neschopnosti se vyprofilovat a dát své tvorbě jasné poznávací mantinely. Nebezpečí pro to, že ve velkém množství tvůrců, kteří se dnes na tuzemské scéně pohybují, se takoví interpreti snadno ztratí.
BT´n´J: Hrozen Buzen (Warlatta rec.)
http://bandzone.cz/btnj
Už minulé nahrávky (aktuální album je čtvrté) představily klatovskou formaci jako partu, které nic není svaté a jen tak před něčím se nezastaví. To, že si neklade zbytečné bariéry, ji dovoluje svobodně míchat žánry a vyhýbat se dogmatům. To by samo o sobě bylo fajn a také ji to občas sice dovede k ojedinělým výsledkům v podobě nadprůměrně zdařilých skladeb, ale zároveň ji to ale i determinuje - v rámci jediné nahrávky kapela skáče mezi žánry i polohami takovým tempem, že pak není příliš jasné, jaký je její vlastní názor. A zda balanc na hraně trapnosti, který provází grafickou i "ideovou" stránku aktuálního alba, je úmysl nebo jen přirozený důsledek křečovité snahy.
Úchylná image novinky i neméně úchylná průvodní slova na obalu navíc příliš nekorespondují s obsahem. Navzdory jeho pestrosti je například úvodní skladba Homo naprosto nudný, tisíckrát omletý crossover rapu a zkreslených kytar, jak vypadlý z první třetiny devadesátých let, Kujóni kamióni zase odraz typicky českého mixu ska, rocku a popu, prostý jakéhokoli původního nápadu. A při skladbě Větrné mlýny se vybavuje už dávno vyčpělá tvorba kdysi populární party Natural.
Na opačném pólu stojí výtečně odlehčená Každýho to baví, nijak hlubokomyslná, ale příjemně odvázaná píseň, a nebo Pes, který nabízí silnou melodii i hrátky s verši a nechává v tom vzpomenout na Xindla X v jeho světlejších chvílích. Pokud ale kapela nechce, aby se u ní věčně nezdůrazňovaly jen slušné instrumentální schopnosti a tu a tam jedna skladba z mnoha, měla by se příště víc než na stylizaci tu do myslivců a tu do finských metalistů, soustředit na vlastní tvorbu. A především si pozvat někoho se zkušenostmi a hlavně odstupem jako producenta, který ji usměrní při nahrávání a udělá nekompromisní selekci materiálu.
O.G. And The Odd Gifts (100 Promotion)
http://bandzone.cz/ondrejgaluska
Zatím zcela neznámé jméno za sebou skrývá sólový projekt Ondřeje Galušky, jinak též frontmana dnes již jen studiově fungující kapely Eggnoise, která se naposledy ozvala z filmu Jana Hřebejka Svatá čtveřice. Eponymní debutové album tak pochopitelně vychází z podobných kořenů. Až na dvě výjimky anglicky zpívané písničky spojují zdánlivě nespojitelné - barový relax, rockovou odvázanost a i artové funky. Chvílemi to pak zní, jako by Wohnout jamovali s -123 min.
Skladby si pohrávají se sofistikovanými aranžemi, odlehčenými náladami, a pokud trochu uberou na potřebě předvádět, co všechno se jejich interpreti naučili v Liduškách, konzervatořích a od zkušených kolegů, pak jsou výsledkem moderní písničkářství a jen zdánlivě nenápadné, vynikající náladotvorné skladby jako jsou Barbara či severskou oduševnělostí prodchnutá Love At Old Age.
Spíš než jako vyzrálá nahrávka se představuje Galuškův sólový debut jako příjemný příslib budoucího. Napovídá tomu i až filozoficky laděná úvaha na digipacku na téma písňové tvorby, prozrazující chuť hledat neobjevené cesty a nezavírat si nikam vrátka. Ve chvíli, kdy vedle už přítomných sympatických vlivů dojde i na větší porci původnosti, bude vše na ideální cestě nejen k respektu, ale i popularitě a posluchačskému zázemí.
