Trvalo čtrnáct let, než se po jediném zdejším koncertě do Prahy vrátila skotská skupina Primal Scream. Zpěvák Bobby Gillespie si na to sice vzpomněl, tím to ale skončilo. Kapela, která nedávno v Británii získala cenu za nejlepší živá vystoupení, předvedla sice svižnou, ale nikterak výjimečnou a velmi krátkou show.
Pro jejich věrného fanouška, který koncert nikoli vlastní vinou v roce 1994 propásl, byla návštěva v pražském klubu Roxy povinností a to i přesto, že na posledním standardním rockovém koncertě byl naposledy před pěti lety. Kdysi důvěrně známý prostor mu brzy připomene, proč už delší dobu dává přednost zábavám, kde není tolik hluku a lidí a tak ulepená podlaha.
Vzpomene si, že na rozdíl od akcí, na které se dostavuje spořádaně včas, začínají rockové koncerty s nejméně hodinovým zpožděním oproti avizovanému času na vstupence.
Je vyveden z dva a půl roku trvajícího omylu o tom, že dětský pláč produkuje maximální známou míru hluku, na což jej půl hodiny před započetím produkce upozorní ladič kapely, který patrně zkouší pevnost strun; jsou na tom rozhodně lépe než bubínky těch nešťastníků, kteří přišli k pódiu evidentně příliš brzy. A záhy také přichází poznání, že by bylo zapotřebí jedno náhradní suché tričko.
Ale pro kapelu, jejíž kazety a CD za patnáct let nikdy neopustily příslušnou přihrádku v publicistových vozidlech a mnohé skladby mu dělaly kulisu pro nezapomenutelné životní zážitky, se musí trochu trpět, jinak by to ani nebylo ono.
S poněkud útrpným výrazem ostatně přichází i frontman Primal Scream Bobby Gillespie, aby koncert zahájil svižnou písní Can't Go Back z letošního alba Beautiful Future. Z toho zazní ještě další tři skladby včetně titulní a obecně se kapela soustřeďuje hlavně na tvorbu z aktuálního století.
Z klíčového alba Screamedelica (1991) zazní jen Movin' on Up, z následujícího Give Out But Don't Give Up (1994) odrhovačky Rocks a Jailbird, všechny v syrové kytarové verzi bez typických dechových aranží.
Rocks v první polovině koncertu odzpívá Gillespie navíc poněkud nenaloženě. Po celou první polovinu ostatně působí odevzdaným až ospalým dojmem a to nikoli jen kvůli vláčně klátivým pohybům. Úsměv je grimasa, kterou zřejmě zapomněl (nakrátko ji použije až v druhé polovině koncertu), a ačkoliv má stále nezaměnitelně podmanivý vokál, do vyšších tónin se moc nepouští a občas je to nápadné i pro laického posluchače. Ale při pohledu na šestačtyřicetiletého muže, který má stále vizáž sedmnáctiletého eféba a hubený je tak, že by se mohl schovat za stojan mikrofonu, se dá únava z náročného turné (včera hráli ve Vídni, zítra v Lodži, autobus je připravený přímo u vchodu do klubu a nocovat se bude zřejmě uvnitř) pochopit.
Při hypnotické Deep Hit of Morning Sun se Bobby konečně vzchopí a pak jeho výkon graduje. Ale už jen půl hodiny, přesně za hodinu hraní kapela odchází do šatny. Očekávaný přídavek čítá tři skladby vrcholící punkovou vypalovačkou City, ale pak kapela navzdory nadějím publika nekompromisně končí. Koncert netrval ani půldruhé hodiny. Na druhou stranu měl vražedně rychlé tempo, mezi skladbami (stihli jich skoro dvacet) měla kapela vždy jen několik málo vteřin, Gillespie je většinou ani neuváděl; vůbec toho moc nenamluvil. Za Lucernu v roce jejich největší slávy je to asi slabá náhrada, ale alespoň nějaká. A to suché tričko opravdu bylo potřeba.
Foto: Tomáš Martínek
