Letní festivaly
Primavera 2015: Interpol, Neubauten, Underworld i Lennon - jak se to rýmuje?
31.05.2015 12:30 Původní zpráva
Finálový den festivalu jako by pořadatelé doháněli, co v předchozím čase nestihli. Koncentrace nabídky zhoustla a s ní početný dav, který se přeléval ze scény na scénu. A tančilo se až do rána.
Jubilejní patnáctý ročník katalánské přehlídky svým závěrem ovšem potvrdil, že i na festivalu, který se chlubí svou vybranou společností a rezignací na podbízení se komerčními hvězdami, nejvíce návštěvníci míří právě za "velkými" jmény.
Američtí mistři hluku Swans, kteří se na Primaveru vracejí zhruba ob rok, tentokrát zahráli na jediné kryté scéně, v sále Auditori Rockdelux, už v podvečerních hodinách. Aparaturu na rozlehlém pódiu semknuli do malého půlkruhu a podobně sevřená byla tradičně jejich hudba. I když minulé roky ukázaly, že otevřená plocha jim svědčí více, schopnost až zahltit ušní prostory posluchačů a postupně vystavět svůj magický rituál, je neopustila ani ve chvíli, kdy jim několika tisíci přítomnými zaplněný prostor naslouchal z pohodlných křesel.
Pod nezapamatovatelným názvem The Ghost of a Saber Tooth Tiger se skrýval nejen jeden z prvních vystupujících na velkých scénách, ale také kapela, jejíž frontman nezapře svůj původ už jen pouhým zjevem. Sean Lennon je svému otci podobný až komicky a zřejmě pochytil ty nejlepší geny: s kapelou, kde mu sekunduje i půvabná baskytaristka, přivezl ozvěny časů hippies, rockovou psychedelii a sice staromódní, ale do detailů dotaženou šedesátkovou rockovou show. Sláva Beatles ho podle urputného směřování téměř jistě nečeká, ale nezdá se, že by po ní toužil.
Ještě více byla rezignace na komerční principy patrná u početné party Fucked Up. Vousatého divokého frontmana (který svým projevem, zjevem i řevem často připomněl českého kolegu Banána, frontmana skupiny Hanba), doplňovali kromě neúnavného bubeníka místy až čtyři kytaristé, které podporovaly ještě fortelná basistka, klávesistka a perkusistka. Výsledkem byl zcela neintelektuální, živelný hardcorový kravál, zároveň ale svým způsobem veselý a osvobozující. Žádná z ostatních kapel také tolik nekomunikovala s publikem a divoký frontman strávil u hrazení s první řadou většinu setu.
Úplný opak nabídla Tori Amos. Vystoupila zcela sama, a v extravagantně přísných brýlích střídala klasický klavír se syntezátorem a doprovodem elektronických smyček. Přes značně komorní podání, vhodné spíše do klubu než pro open air, evidentně dokázala zaujmout nejen věrné a opět připomenout jak kvality svého hlasu, tak i nadprůměrné instrumentální schopnosti.
To Einstürzende Neubauten ke svělé hudbě přidali i působivé divadlo. S ozvučením se sypal kovový odpad, bubnovalo na plastové roury i pružiny či rozezvučovala turbína: tedy nic, co by příznivci neznali, ale nově příchozí to opět uvádělo do údivu, posíleného o to, jak když zrovna nevrcholí nějaká ze zběsilých pasáží, dokáže být jejich hudba až divadelně něžná a romantická. Kapela se probírala svou historií a došlo i na opravdu letité kousky jako je Halber Mensch. A jen málokdo měl na festivalu tak dobře vygradovaný a dramaturgicky vystavěný set.
Prvním, za kým směřovaly opravdu davy, tedy nikoli tisíce, ale desetitisíce, byli Interpol. Jejich melancholický rock ovšem stále častěji ukazoval svoje limity a trochu i bezradnost v případném naznačování, kudy by se měl vydat dál. Únava materiálu totiž byla velmi často až očividná. Že ne každý návrat se povede, zase předváděly názorně kdysi divoké Babes In Toyland. Kdysi energická a naštvaná jednoduchost se tentokrát velmi často měnila v unavenou a instrumentálně klopýtající parodii sebe sama a v publiku je někdejší obdiv dílem nahrazen znechucením a dílem soucitem. Není divu, že mnozí hromadně odcházeli na The Strokes, kteří ovšem rozšířili řady těch, které předem zradil zvuk.
U podobných setů je pak vcelku očistné zabrousit na jednu z nejmenších scén, letos pojmenovanou nově po sponzorovi H & M. Hrají zde vesměs začínající a neznámé party, často i třeba z tak pro angloamerickou hudbu exotických končin jako je Polsko či Jižní Afrika. Flyying Colours, mladičká čtveřice s rozvazbenými kytarami, skvělou zpěvačkou a baskytaristkou, která si svou hru užívala tak, že by se mnohé hvězdy u ní mohly přiučovat, je zralým adeptem na cestu za populartou.
Svěže a rozpustile zněli Tune-Yards. Lehce world music ovlivněné zpěvy, bohatá rytmika, mezi čtyřmi dámami osamělý baskytarista s neobyčejně agresivním zvukem a elektronická roztančenost: to vše dohromady dávalo výtečný a živelný koktejl. Na festival si snad lepší kombinaci nelze ani představit. A podobně taneční a publikum probouzející z postupné únavy a popůlnoční letargie byl i Dan Deacon. Jeho melodické hrátky s tanečními rytmy a hlasem agresivně modulovaným efekty doplňoval fantastický bubeník, vše ženoucí vpřed punkovým tempem. Jakkoli na studiových nahrávkách je patrné až přílišné přemýšlení, tady naopak vynikajícím způsobem zafungovala živelná nekomplikovanost.
Ranní taneční večírek s Underworld připomněl časy minulé, ale přesto se mnozí rádi nechali zlákat. Srovnání s Tune-Yards i Dan Deacon sice nedopadalo pro dnes už klasickou kapelu příliš povzbudivě, ale legenda je legenda. A davy valící se z jejich setu naznačily, že pro mnohé tímto festival v naprosté spokojenosti skončil.
Patnáctý ročník Primavera Sound jasně naznačil, že zvolený model festivalu, ke kterému se u nás vzdáleně přibližují snad jen Colours of Ostrava či mnohem skromněji malá Beseda u Bigbítu, má rozhodně v Evropě své místo, a to tak významné, že kvůli němu jsou mnozí ochotni vážit dlouhou cestu. Zároveň opět připomněl, že podobná cesta není nijak nemožná. A že ten, kdo má vizi a drží se jí, má vždy co nabídnout a nemusí ostatní dlouho přesvědčovat k návštěvě. Protože si ho najdou sami.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.