Proč je Česko země zaslíbená metalu

Kultura
8. 8. 2018 10:30
František Štorm z Master's Hammer.
František Štorm z Master's Hammer.

Začíná festival Brutal Assault, největší tuzemská přehlídka tvrdé hudby, již navštíví přes 20 tisíc lidí. Proč si Češi vzali hlučný žánr za svůj a jsou mu tolik oddaní? A myslí hudebníci všechny ty apokalyptické texty vážně? Vydali jsme se po stopách českého metalu.

Vaše játra pomalu chřadnou, promlouvá doktor k nemocnému. "To zní jako text deathmetalový kapely," pousměje se pacient. "Umíráte," zvážní doktor. "Ach, Cannibal Corpse, že mám pravdu?" Tenhle vtip vypovídá o fanoušcích tvrdé hudby více, než se může na první pohled zdát. Na koncertech se noří do vlastního světa, který jedinci vně metalový orbit chápou jen těžko. Džínové bundy, kožené kalhoty, kovové bodce, hrozivá gesta i děsivě zmalované obličeje, to vše může působit směšně, zvlášť pokud je člověku přes třicet. Jenže metalistům je to upřímně jedno. Je jich mnoho, jsou věrní a vyznávají nekonvenční smysl pro humor.

Lebky místo tanečních

"Rocková muzika je taky o testosteronu a adrenalinu. A někteří lidé prostě chodí na syrovou energii hudby, místo aby se šli vyřvat na fotbal," vzpomíná zpěvák Dan Horyna na živelnost, která mu na konci sedmdesátých let uhranula. "Doba je stále tvrdší a hlučnější a od toho se odvíjejí i trendy v zábavě," shrnuje.

Horyna začínal jako zpěvák Vitacitu, jedné z prvních tuzemských kapel, jež si na plakáty napsala "heavy metal" a nebála se zahrát dvě vysokorychlostní kytarová sóla přes sebe. V roce 1976, ovlivněn britskými Deep Purple a hlavně Black Sabbath, kapelu založil kytarista Pavel "Kuře" Hejč, dnes mimo jiné zvukař legendárního strahovského klubu 007. Kolébkou českého metalu je ale Kulturní dům Barikádníků ve Strašnicích, jemuž nikdo neřekne jinak než Barča. Když Vitacit hledal nový prostor pro své koncerty, vyšel jim vstříc Karel Čech, tehdejší programový vedoucí Barči. "Říkal, že tvrdý kapely nedělá, ale zkusí to. Do té doby tam hrálo jen country, pořádali taneční a kroužky šití," vzpomíná Horyna. "Najednou před Barčou stály mraky lidí v trikách s lebkama, pruhovaných kalhotách a na rukou měli nátepníky posetý železnými hroty z Maďarska. Pro lidi, kteří bydleli kolem, to byl šok," směje se Horyna.

Ozzy Osbourne, zakládající člen legendárních Black Sabbath.

Frajeři v kožence

Zásadní úlohu v rozpuku českého metalu Barče připisuje i hudební publicista Petr Korál. "Už od roku 1984 tam každý měsíc vystupovalo několik metalových kapel, všechny koncerty měly ohromnou návštěvnost a nedozírný dopad," vysvětluje Korál a dodává, že druhým motorem hlasité scény byly burzy LP desek s pašovanými nahrávkami metalu ze zahraničí, které se takřka rychlostí světla kopírovaly na kazety a distribuovaly dál. Metalisté se během osmdesátých a devadesátých let stali spolu s máničkami a depešáky nejpočetnější a nejvýraznější tuzemskou předrevoluční subkulturou mládeže, v Bratislavě navíc fungovali takzvaní madnessáci, vyznavači britského 2tone.

"Někteří metalisté vypadali úplně stejně jako ti současní," odpovídá Korál se smíchem na otázku, jak se publikum hlučného žánru během více než třiceti let proměnilo. Uniforma zůstala víceméně stejná, rozdíl je v tom, že oblečení a nášivky se dnes dají běžně koupit a nemusejí se vyrábět na koleni nebo pokoutně pašovat z kapitalistické ciziny. "Největší tvrďáci už tehdy chodili v kůži nebo spíš v 'kůži'. Pravý křivák neměl téměř nikdo a za frajera byl i ten, kdo měl alespoň jeho koženkovou nápodobu," vzpomíná.

Pozměněné stavy vědomí

Metal se už tehdy tříštil do několika směrů. Některé byly civilnější, jiné dávaly průchod dekadentním fantaziím. "Törr od začátku zpívali o strašení, křížích, mrtvolkách a satanismu," jmenuje Horyna průkopníky českého black metalu.

Asi nedůležitější kapelou temného žánru jsou ale Master's Hammer, kteří si alby Ritual (1991) a Jilemnický okultista (1992) vybudovali pevnou fanouškovskou základnu po celém světě a silně ovlivnili například norskou blackmetalovou scénu. "Já jsem byl vždycky proti násilným činům a jsem zvyklý oddělovat umění od běžného života," vysvětluje zpěvák, kytarista a také respektovaný typograf a grafik František Štorm své texty, které mají nejblíže ke spiritismu a romantismu. "Když mluvím o smrti, věčném zatracení, kletbách, pekle a Satanovi, vidím v tom metafory pozměněných stavů vědomí. Rozhodně ne návody k vedení každodenního života," distancuje se Štorm od skandinávského metalu, jenž v devadesátých letech zažil vraždy spoluhráčů, vypalování kostelů i spojování s neonacismem.

František Štorm z Master's Hammer.

Oddanost hudbě

"My jsme s Alešem Brichtou psali texty, které trochu tepaly do bolševiků. Psali jsme je pro naše vrstevníky, pro mládež, která si moc dobře uvědomovala, že žije za plotem," charakterizuje Horyna civilnější polohu českého metalu. Už z toho je jasné, že metalová obec je sice soudržnou, ovšem nikoli homogenní masou. Jestli mají něco společného, je to právě oddanost hudbě, již mohou ostatní žánry metalu jen tiše závidět. Co se týče hladu po vstupenkách, deskách a merchandisu, tvrdá hudba snese srovnání snad jen s hip hopem. Jenže metalisté dokážou svůj zápal pro hudbu projevit i jinak než jen řečí peněz.

"Naši fanoušci pravidelně jezdí opravovat josefovskou pevnost, protože mají k festivalu i místu jeho konání vztah," přibližuje Tomáš Fiala program brigád BA Sobě, který doprovází festival Brutal Assault. "Dělat v dnešní době něco zadarmo je znakem vrcholného romantismu a společenského nepragmatismu. A potkávat takové lidi je nesmírně obohacující," pochvaluje si Fiala, který se na organizaci festivalu podílí od pátého ročníku.

Jak vypadá oddanost metalu, ukázal letos v květnu také muž, jehož z neznámých důvodů vyhodili z koncertu legendárních Slayer v Torontu. Nehodlal se smířit s tím, že koncert kapely v rámci rozlučkového turné neuvidí, a k pódiu se pokusil doplavat ledovým jezerem Ontario. Akce se totiž konala na ostrově.

Z čistého nadšení vznikl i zmiňovaný Brutal Assault, jehož první ročník navštívilo v roce 1996 tři sta dvacet lidí. "Chtěli jsme, aby se akce povedla a naši známí se co možná nejvíc pobavili," přibližuje Fiala ambice organických začátků. Letos se bude konat už po třiadvacáté, loni do areálu bývalé vojenské pevnosti Josefov dorazilo na dvacet tisíc lidí. Sedmdesát procent návštěvníků míří do Jaroměře ze zahraničí a většina si kupuje lístky předem, aniž by znala program. Největší evropskou přehlídkou tvrdé hudby je německý Wacken, který každoročně navštíví na 75 tisíc lidí, Brutal Assault si ale udržuje pověst prestižní a dramaturgicky i organizačně propracované akce.

"Metal byl, je a asi ještě chvíli bude určujícím směrem mého života. Tahle práce se nedá dělat jen tak od stolu. Jen jako zakázka," odpovídá Fiala na otázku, jestli metal stále poslouchá i doma. Úspěch festivalu částečně přičítá tomu, že pořadatelé na většinu problémů nahlížejí optikou fanouška. Kapely vybírají na základě vlastního vkusu a akci se snaží odlišit především prostředím a službami. Atmosféru josefovské pevnosti dokresluje například kompars v kápích se železnými zobáky, který z hradeb shlíží na metalový rej. Návštěvníkům se postupně otvírají také katakomby pevnosti, v nichž fungují menší scény, zóny klidu nebo oltář Lemmyho Kilmistera, před třemi lety zesnulého frontmana skupiny Motörhead, v podobě nadživotní vitráže.

Na akci Brutal Assault znějí i všemožné mutace extrémních žánrů, i když nemusejí být pro každého fanouška tvrdé hudby. "To je už spíš sport než muzika. Tam jde o co největší a nejtvrdší hradbu zvuku, nejvyšší rychlost a nejhrubější zvuk," komentuje Horyna svůj vztah k žánrům grind core a crust, jimž se věnuje spíš trutnovský festival Obscene Extreme a na Moravě se jim říká "prasopaly".

Jsme muzikanti a lidi

Ačkoli při pohledu zvenčí to tak nemusí vypadat, metalová komunita je překvapivě pestrá a otevřená, což Horyna ilustruje vzpomínkou na nedávné setkání s Jiřím Walterem, zpěvákem Root a zakladatelem české odnože Církve Satanovy, a Tomášem Hajíčkem z libereckých Krucipüsk. "Přišel za námi do šatny fotograf, jestli si nás tři může vyfotit. Prý ještě v životě neviděl buddhistu, satanistu a druida v družném hovoru," směje se Horyna. Sám se v posledních letech věnuje východním náboženstvím a pod jejich optikou píše i texty. "Každý máme nějaké vnímání světa, přesto jsme především muzikanti a lidi. Dnešní svět je tak zmatenej, že je dobré do něj vnést uklidňující prvek a říct, že všechno má naději. Na rozdíl od většiny metalových kapel lidi v textech nestraším. Snažím se je povzbudit," uzavírá Horyna, který už publikum "děsí" jen hlasitou hudbou.

Nevhodné!

Kolem metalu bylo rušno už od jeho počátků, ať už kvůli nekřesťanským textům, tempu, nebo hlasitosti hudby. Právě lascivnost tvrdé rockové muziky přiměla v roce 1985 manželky čtyř vlivných amerických politiků založit komisi Parents Music Resource Center, která dodnes rozhoduje o tom, jaké písně se "nezdravě" věnují násilí, sexu nebo drogám. Alba označená dnes notoricky známými nálepkami odmítly prodávat velké americké řetězce jako Wal-Mart, což vedlo k faktické cenzuře žánru. Jedním z prvních alb, jež dostalo cejch zvrhlosti, bylo čistě instrumentální Jazz from Hell, za něž dostal Frank Zappa cenu Grammy.

Pravděpodobně kvůli slovu "peklo" v titulu a písni jménem G-Spot Tomato. British Phonographic Industry si americký systém určování vhodnosti osvojila až v roce 2011. Kam za hlomozem?

Autor: Ondřej HorákFoto: , ČTK/David Taneček, ČTK/AP/Natacha Pisarenko, ČTK/Macháček Jakub

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ