Obě formace dnešních tipů rozhodně nejsou pro každého - a nejen proto, že svou myšlenkovou podstatou znamenají opak toho, co je přirozené pro většinu mainstreamu. Přesto ani jedna není nějakou alternativou nebo čímsi nestravitelným. Společným znakem obou je nejspíš upřímnost a přirozenost. První si svou cestu už našli, ti druzí ji teprv hledají.
Živé kvety - Spúšť (Slnko rec.)
http://www.myspace.com/zivekvety
Autorská plodnost slovenské party je až provokativní. Nové cédéčko se totiž objevilo pouhého čtvrt roku po tom předcházejícím. A ačkoliv se jedná jen o šestici vlastních a jednu převzatou skladbu, takže formátem jde tentokrát o minialbum, sám obsah ho řadí k plnohodnotným položkám diskografie. Obsahuje totiž hned několik opravdu vydařených skladeb, které nechávají vzpomenout na zatím nejlepší titul skupiny, album Sloboda z roku 2005.
Skupina patří k těm, kteří při povrchním poslechu opakovaně hrají jen pověstné dvě skladby - rychlou a pomalou. Navíc před experimenty dávají přednost dylanovskému rockovému písničkářství. Jenže při bližším ohledání se zjistí, že to vůbec nehraje roli, a že pouze pánové a dámy nepotřebují zbytečně hrát komplikovaně. I s minimálními prostředky totiž dosahují působivosti lépe, než jiní složitými konstrukcemi. Nová, celkem už osmá studiová nahrávka je toho nejlepším důkazem.
Začíná v duchu většiny předchozího alba Zlaté časy - tedy spíš pocitovými, oddechovými a nijak zásadními skladbami. Svetlo je personifikovaný optimismus, Mesto zas reflektuje i mnohými jinými kolegy zpracované téma návštěvy New Yorku, kde skupina před časem koncertovala. Jenže už s druhou, titulní skladbou, se vrací pro zpěvačku Luciu Piussi charakteristická naléhavost, melancholie míchaná s pronikavým zvoněním na poplach. Texty neagitují, jen reflektují neradostnou současnost a pro skupinu i posluchače mohou být určitou terapií i uvědoměním si, že s některými věcmi kolem nás je dobře se nesmířit.
V poloze vyzpívávání se z životní reality, která je obvykle úplně jiná, než bychom si přáli a představovali, se nese většina nahrávky. Závěrečná coververze Krylovy Karavany mraků sem přesně zapadá - není to okázalé přiživování na slávě největšího z českých písničkářů jako u mnohých jiných, kteří ji také přezpívali, ale sdílení stejného pocitu. Upozornění, jak je text téhle písně stále mrazivě aktuální. A je příznačné, že mezi ostatními skladbami vyčnívá snad jen tím, že je česky. O podobných věcech totiž Lucia Piussi zpívá už léta a její vlastní texty nejsou o nic méně uvěřitelné či trefné.
ČTĚTE TAKÉ: Čerstvě smontovaný pop a injekce rocku namísto anabolik
Helemese - Houky (Indies MG)
http://bandzone.cz/helemese
Jihomoravská formace s poměrně infantilním názvem rozhodně nepatří k masově známým. Ale soudě podle jejich debutu jde rozhodně o výrazný objev, a co není, může být. Ovšem i kdyby zůstali lokální záležitostí, pravděpodobně by to, vzhledem k tomu co hrají, nebyl pro nikoho sebemenší problém. Těžko totiž mohou zaujmout milovníky dokonalosti, módních umělostí a nepůvodností vydávaných za progresi či pilné sledovače hitparád. Za to ty, kteří rádi živočišnost, živelnost a retro, by mohli bavit hodně.
Hudba, která se line z první studiovky kapely, jež existuje zhruba tři roky, totiž zní přibližně podobně, jako kdyby se v hospodě vyšší cenové skupiny potkali Tom Waits s Shanem MacGowanem a rozhodli si spolu zazpívat si něco od Serge Gainsbourga. A protože zjistili, že je to baví, přidali nějaké to tango a skončili až k ránu. Vzdáleně se tu ozývají folklorní i folkové motivy, písničkářská tradice, šantán i šraml. Je v tom cítit radost, ryzí autentičnost a ambice nedělat umění.
Zatímco po hudební stránce debut Helemese nabízí pestrou a sympatickou směs střídajících se rozpustilých i teskných poloh s dominantním akordeonem, podpořeným zvukem houslí, v textech to občas za uši zatahá. Sice působí celkem uvěřitelně i přirozeně, ale přesto se někde nevyhnou banalitám a v psané podobě pak mnohde odkryjí prkennost a archaickou stavbu veršů. Což ale mimochodem platí i o jediném příspěvku z neautorské dílny - zhudebněném textu Jaroslava Seiferta.
Když do textu Hladina zamontují francouzštinu, nelze nevzpomenout Radůzu. Helemese by nicméně bylo škoda nedoporučit všem milovníkům šramlů, Trabandu z období alba Kolotoč, Neočekávaného dýchánku, těm, kteří si pamatují skupinu Král Klacek a neotřásají se odporem při jejich nástupcích Sketa Fotr. A pokud patříte mezi ty, kteří jeden den nadšeně jásají na Tiger Lillies a druhý den divoce tančí u Gogol Bordello, zkuste i Helemese.
Foto: archiv skupin
