Jako každoročně vypukl s posledními květnovými dny jeden z největších evropských hudebních festivalů - Primavera Sound v katalánské Barceloně. I letos se na něj sjeli nadšení fanoušci z celé Evropy. Z pohledu toho českého jde o festival, který ukazuje možnosti jeho českým (až na výjimky většinou o několik tříd horším) kolegům, a především je pak až omamný tím, co všechno v krátkém časovém horizontu nabízí.
Primavera - plným názvem podle výrobce piva, které za festivalovou cenu 4,50 eura ovládá stánky, San Miguel Primavera Sound - se poprvé konala v roce 2001. Už v roce 2009 se ale přehoupla přes sto tisíc návštěvníků a loni se jich do areálu na pobřeží vešlo už přes 120 tisíc. A pozor - nejde o odhady, jako mnohdy u nás, protože každý návštěvník má svou čipovou kartu, která je u vchodu elektronicky evidována.
Nemá cenu vyjmenovávat hlavní hvězdy - těch, které by na většině českých festivalů plnily roli headlinera, tu zahraje každoročně několik desítek. Navíc je festival značně žánrově rozkročený - na žádné české přehlídce prostě zároveň The Cure a zuřivé Napalm Death nepotkáte. Festival má 6 velkých a několik menších scén a mnozí slavní hrají i v celkem časných hodinách. Mimochodem - začíná se hrát až okolo páté a končí se k ránu: jihoevropské vedro slaví vítězství.
Letošní ročník otevřel středeční warm up, kde zahráli třeba britští Wedding Present, ale regulérním prvním dnem byl až čtvrtek 31.května. Všechno se pochopitelně stihnout nedá, navíc jedna z mála věcí, která Kataláncům (hovořit zde o Španělích je stejné, jako byste uprostřed ryzího ostravského baru spustili hlasitou "pražštinou") moc nejde, je časové plánování bloků, takže se vše překrývá mnohem víc, než by muselo, ale z toho, co jsem měl možnost vidět, tak první opravdu nadšeně přijatou partou, která nesklidila jen běžný příznivý ohlas, byli obnovení The Afghan Whigs.
Americká legenda nezávislého roku devadesátých let se do toho opřela s třemi kytarami a vidět mnohatisícový dav nadšeně aplaudovat kapele, na kterou v českou dorazí řádově maximálně několik stovek, fakt stálo za to. Zprvu hodně komorně vyzníval set Lee Ranalda, který se potom, co se k spánku uložila jeho kapela Sonic Youth, dal na sólovou dráhu. Brzo ale došlo na probuzené kořeny a ž folkové melodie protnuly zběsilé zpětné vazby a kvílení zkreslené kytary, na kterou Lee hrál i smyčcem.
Pestrý byl blok kapely Wilco, dalších Američanů, kteří začali folkově, ale už v následující skladbě se dostali někam k tanečnímu elektronickému rytmu, pak k říznému rocku a chameleonsky se proměnili ještě několikrát. To Death Cab For Cutie jeli na stejné vlně nezávislého indie rocku, a ačkoliv nepředvedli nic, co by nebylo ke slyšení z jejich desek, početný dav několika desítek tisíc lidí rozeskákali zcela spolehlivě.
Elektroničtější kolegové The xx byli až překvapivě melancholičtí, zasněně romantičtí a místy až minimalističtí. Jejich pravým opakem se stal set Mudhoney. Neskutečně živelné vystoupení někdejších souputníků slavnější Nirvany odsoudilo k výsměchu všechny, kteří považují rock za mrtvou záležitost - zde se jasně ukázalo, že to, že některé kapely znějí jak unavení dinosauři, opravdu není chyba žánru.
Jasnými králi čtvrtečního večera se stali Franz Ferdinand. Dav skákal, dav zpíval, dav miloval a kapelu to evidentně bavilo. Blíž než na 150 metrů od pódia se dalo dostat jen násilím a pohledy kamer přenášené na projekční plátna, zabírající slečny pod pódiem se zbožným výrazem, tu a tam až orgastickým, byly výmluvné.
Před odchodem na ranní kyvadlovou dopravu do centra jsem si dal ještě psychedelicky rozmazané, snivé, romantické a bohužel už jen pro několik set lidí hrající Spiritualized a kousek postmetalových Wolves In The Throne Room a zážitků bylo tolik, že cesta na pořadateli přistavený autobus a následně do postele bylo už jediné možné řešení.
