Richard Müller: Dana Bárty si nesmírně vážím

V Česku oblíbený slovenský zpěvák Richard Müller před časem slavil úspěch se svým akustickým turné Potichu, se kterým zavítal především do divadel a dalších komorních sálů. Držitel ceny Slávik na něj loni na podzim navázal sérií Potichu Tour 2, která ovšem byla vyprodána s rychlostí blesku. Padesátiletý zpěvák, který se stal v únoru potřetí otcem, od 24. března do půli května zavítá s kapelou a speciálním hostem Danem Bártou do téměř dvou desítek měst.

První část turné byla nejen návštěvnicky, ale i ohlasem velmi úspěšná. Jaký vy sám máte k té podobě vztah: bavilo vás to víc než vystoupení ve velkých halách?

Ty dva druhy koncertů se velmi liší. A jsem opravdu hrdý, že si mohu dovolit udělat oba dva  typy. Ty komorní mě vždy potěší. Odehrávají se často v divadlech, což je příjemné prostředí, a publikum je tam vždy soustředěné, reaguje velmi spontánně tam, kde má. Dá se tam také nepoměrně víc mezi skladbami promlouvat a třeba i v souvislosti s nějakou konkrétní skladbou zajít do intimností nebo ji někomu věnovat. V halách a na  festivalech je lidí mnohem víc a ti lidé přijdou na "víkend s hudbou" - nejsou jako ti, co přijdou do divadla. Chtějí se bavit, přišli tam nejen na muziku, ale třeba i na buřta a pivo nebo si nechat udělat novou kérku. Reakce jsou dynamičtější, ale ta soustředěnost je úplně jiného druhu.

Do divadel asi také chodí věkově starší posluchači. Přizpůsoboval jste tomu výběr skladeb?

Samozřejmě. Jednou z velkých výhod toho prostředí je to, že se dají zahrát skladby, které se na hlučném festivalu prostě zahrát nedají. Zahrát na festivalu Rozpoznávám by byl naprostý nesmysl, tady se na to vždy těším a už předem mám husí kůži, když ta píseň zazní do ticha. Další věc je, že já jsem ještě ze staré školy a mám dojem, že musí zaznít všechny ty jakože hity. A když je člověk pořád obehrává dokola, brzo ho to přestane bavit. Což je důvod k tomu, že často přistupujeme k poměrně razantním aranžérským změnám, které jsou někdy takové, že publikum nemá šanci tu písničku poznat dřív, než se začne zpívat. Pro nás je to osvěžující a i publikum to přijímá spontánně.

Jaké skladby jsou "ty důležité", které komorní verze koncertů umožnila oprášit?

Jsou to všechny pomalé z období Banketu. Třeba Espresso tón. Je potřeba k nim vždy říci příběh, vysvětlit je. Ale zase mám tu výhodu, že jsem nikdy nedělal nic politicky angažovaného, něco, co by tendenčně bylo napsané pro nějakou politickou příležitost nebo stranu, takže tak nemám žádné skladby, za které už bych se dnes styděl a nemohl je vytáhnout. Některé skladby třeba i spojujeme - třeba z písně Tlaková níž rovnou přejdeme do Karel z americké Prahy, a vůbec se snažíme to podání zpestřit a ozvláštnit. A i pro sebe si udělat muzikantskou radost, aby nás to bavilo.

Ty aranžérské změny jste vymýšlel vy, nebo vznikaly kolektivně?

Já bohužel nejsem hudebník. Bylo by hezké, kdybych jim to mohl třeba přehrát na klavíru, ale to neumím, takže to vzniká v partě. A ta je naštěstí skvělá, všichni jsou výborní muzikanti, a navíc je ty změny baví a těší se na ně. Nic není problém.

Speciálním hostem turné je Dan Bárta. Proč zrovna on a ne třeba nějaká zpěvačka, se kterou byste si mohl dát duet?

My se spolu známe asi dvacet let - to ještě byl rocker v plzeňské skupině Alice. Já mám rock rád a myslím, že se mu dodnes v Česku v poloze rockového zpěváka nikdo nejen nevyrovnal, ale ani nepřiblížil. Potkali jsme se při nějakém nahrávání a pak ještě párkrát a samozřejmě jsem vůbec netušil, že se z toho bigbítu posune tam, kam se posunul. Nesmírně si ho vážím, mám ho rád i jako člověka, i když se nepotkáváme často. Navíc je pro mě  hrozně důležité spolupracovat s těmi, kteří jsou lepší než já. Není nic špatného na tom, když je předkapela nebo host hlavně pro to, aby si ten sólista mohl oddechnout, ale pokud ten host  koncert ještě někam posune a pozdvihne a vy už pak jen pokračujete v té linii, která vede k vrcholu, tak to je výborný pocit. A reakce na to, že tam je, jsou stoprocentně vynikající - nikde se nestalo, že by třeba nastaly rozpaky, když nastoupí. Je vynikající.

Před druhou částí turné také vychází vaše poslední deska Eště na vinylové desce. Návrat tohoto nosiče je už patrný delší dobu, nicméně proč jste se pro něj rozhodl vy?

První inspiraci mi dal Matěj Ruppert, se kterým jsme se potkali na jednom festivalu. Říkal, že se rozhodli si nechal udělat vinyl, prostě jen tak pro radost. A ta představa mě vyloženě nadchla. Právě jsem dokončil Eště, a vždycky když něco dokončím, tak jsem v euforii a mám pocit, že to je to nejlepší. Tak jsem si hned zjistil, jaký nejmenší počet jsou v Loděnicích ochotni vylisovat, protože mi bylo jasné, že si to budu platit sám. A dozvěděl jsem se, že 250 kusů, což se mi zdálo příjemné, ale pořád jsem se ještě pohyboval jen v rovině úvah. Ten hlavní impuls přišel ve chvíli, kdy jsem se seznámil s tvorbou americké výtvarnice Lily Palmbach.

Čím vás její obrázky zaujaly?

Nevím. Já vlastně ani nevím, čím jsou kreslené, jestli je to tužka nebo třeba tuš, ale navrhl jsem jí, jestli by mi nechtěla udělat obal. Věděl jsem, že chci úplně jiný obal, než je na cédéčku. Nešlo mi vlastně ani o ten vinyl jako takový, ale o ten posun, že mohu lidem nabídnout něco dalšího, komplexnějšího. Ta výtvarná složka je u toho rozměrného formátu  neobyčejně silná. Už když nakreslila ty obrázky, tak nebylo co řešit. A taky jsme se s grafikem rozhodli, že když ten obal je bílý, tak i vinyl bude bílý. Mám z toho velkou radost - i když jsem to ještě neslyšel, protože nemám gramofon. A potěšilo mě i to, že když jsme o tom řekli novinářům, tak jsem si myslel, že jim to bude lhostejné, ale všichni byli nadšení.

Budete ho prodávat na těch koncertech?
 
Ano, především na těchto koncertech. Jinak ji bude možné zakoupit jen na internetu, do obchodů vůbec nepůjde.

Vy sám jste někdy byl fanouškem  vinylových desek a měl k nim nějaký bližší vztah?

Ten úplně nejbližší. Začal jsem někdy v pubertě, šíleně jsem se zažral do hudby, jako posluchač, a byl to dosud bezkonkurenčně největší koníček mého života, takže jsem byl potom i rád, že se to přehouplo a že jsem se s ním mohl začít živit a mít ho jako profesi. A samozřejmě tehdy byly hlavně vinyly. Takže jsem měl kvanta gramofonových desek. Ale vlastně nevím, jestli si znovu koupím gramofon. Mě vždy zajímala hlavně hudba sama, víc než věci s ní spojené. Nikdy mě nezajímalo, jestli tam ten baskytarista hraje skvěle, ale to, jak to funguje jako celek.

Tu sbírku pořád máte?

Některé desky pořád ano, ale mnoho jsem jich i rozdal.

Co plánujete po skončení této akustické šňůry?

Pracovně si samozřejmě oddechnu, až to celé skončí, protože to je hodně koncertů a hodně nevyhnutelně vydané energie. Tím nemyslím ty dvě hodiny na pódiu, ale těch dvaadvacet dalších hodin. Přejezdy, spaní v hotelech. Ale další plány nemám. U mě to vždy vzniká trochu nahodile a nečekaně. Nicméně po turné přijde léto, kdy budeme poměrně hodně hrát na festivalech.