Richard Müller měl období, kdy odmítal rozhovory a ohlašoval konec kariéry. Loni však absolvoval vyprodané halové turné, nyní má vynikající novou desku. Na první pohled odměřený a nepřístupný slovenský zpěvák reagoval na dotazy velmi pohotově a několikrát se upřímně rozesmál.
Během studií jste přispíval jako hudební publicista do časopisů Populár a Gramorevue. Takže jste tu dnes mohl sedět s někým jiným a zpovídat ho. Proč jste toho nechal?
Skončilo to v momentě, kdy jsem začal profesionálně zpívat. Získal jsem pocit, že je neetické, abych psal o ostatních, když to najednou byli kolegové. Ale mně vlastně nikdy nešlo o to, stát se publicistou. Považoval jsem to za takovou vznešenější formu, jak se s těmi lidmi nenásilně seznámit. Přicházel jsem "dělat rozhovor" a na to každý vždy dobře reagoval.
Koho jste takhle "ulovil"? Kterého z těch setkání si nejvíce vážíte?
Mým vrcholem v této branži byl zřejmě rozhovor se Sonnym Rollinsem, černým americkým saxofonistou, který přijel hluboko v dobách předchozího režimu na mezinárodní jazzový festival do Prahy.
Vystudoval jste filmovou a televizní scenáristiku. Nebudu se ptát, co na to říkal otec, tehdy už slavný herec, ale jak reagovala maminka? Říká se, že žít s umělci není snadné - a ona najednou měla mít doma dva.
Maminky jsou vždycky na naší straně. Tedy aspoň myslím. Ale těžko by to mohla nějak ovlivnit. A mě stejně brzo pohltila hudba. Když jsem dostal první kotoučový magnetofon, který měl víc stop a šly na něm dělat jednoduché playbacky, tak jsem pak už nic jiného nedělal. Přišel jsem ze školy a jenom jsem si nahrával. Ještě jsem tehdy nepsal texty, takže jsem zhudebňoval různé básníky. A některé písničky z toho období, odvažuji se říct prehistorického, se pak objevily na mém prvním sólovém albu Neuč vtáka lietať.
Kdy jste začal psát vlastní texty?
Už na první desce Banketu s názvem Bioelektrovízia jsem měl několik textů. A postupně to narůstalo až k albu Monogamný vzťah, kde jsem dělal hudbu i slova úplně ke všemu. Měl jsem předtím takové plodné autorské období, kdy jsem během velmi krátké doby napsal asi šedesát textů. Došlo to tak daleko, že jsem dělal text a u toho mě napadl další, takže jsem paralelně psal dva najednou. Pak jsem to odnesl skladateli Jarovi Filipovi a on to během tří měsíců všechno zhudebnil. A najednou jsme měli skoro šedesát nových písniček a přemýšleli jsme, co teď s nimi. Vydat šestialbum? Nakonec jsem vybral ty, které spolu mohly kontaktně působit, a ty jsme dali na desku. A postupně z nich vznikla další tři moje alba a dvě Jarova. Ty tu asi teď budou jen těžko k dostání, ale ta druhá, která se jmenuje Ten, čo hrával s Dežom, se mi zdá výjimečná.
Nyní máte nové album, jmenuje se Už. Ten název lze chápat jako nový start? Výchozí bod?
Tak bych to ani nebral. Chtěli jsme krátký a úderný název. A ten singl se nabízel. Ale možná i to, že ta dvě písmena se dají vykládat různě, je vlastně dobře. Pro někoho to "už" může znamenat "konečně nové album", pro jiného něco jako "a jdeme na to!". Možností je spousta.
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vyšlo 7. června 2010.
Foto: Jan Schejbal
