Festivalový zápisník
Rock for country a jiná veselí na letišti

Rock For People je naším nejreprezentativnějším zástupcem velkých mainstreamových festivalů. Slovo "mainstreamových" je nutno podtrhnout – hudební fajnšmekři či ctitelé alternativní hudby tu své také mohou naleznout, ale jen v omezené míře. Mnozí estéti to festivalu vyčítají, ale je to spíš problém jejich nepochopení než problém festivalu. Nejsou tu prostě cílovou skupinou. Hlavně je totiž přehlídka určena těm, kteří sem přijeli bavit a relaxovat. Zážitková turistika, se tomu říká. A zážitků všeho druhu je v hradeckém Festivalparku každoročně vydatná porce.

Každý kdo někdy byl na podobně velkém festivalu chápe, že pokoušet se stíhat všechno, je předem odsouzeno k neúspěchu. A stejně tak, jako je nutné si vybírat mezi scénami, je dnes naprosto legitimní netrávit festival od začátku do konce a vybrat si jen jeho část. I při vší úctě k těm, kteří rádi podstoupí celý čtyřdenní maratón, několik dnešních poznámek se vztahuje k třetímu dni festivalu.

S pondělním dnem, který otevřel druhou polovinu letošního ročníku, bylo jasně patrné, jak publikum těší, že chlad a zima ustupují a přišlo oteplení. A přesto, že se nad hradeckým letištěm celý den honily mraky, na déšť naštěstí nedošlo. Rozbahněné úseky ovšem jako následek předchozích dnů stejně přesuny ze scény na scénu někde komplikovaly. Na druhou stranu záleží na úhlu pohledu: jak poznamenala pro festivalový zpravodaj vtipně písničkářka Kate Nash (jejíž nedělní blok prý přilákal překvapivě malou část návštěvníků), pro ni, jako Londýňanku je tento způsob léta zcela běžným, a zima a ošklivé počasí může vypadat úplně jinak.

Festival oproti loňsku poněkud omezil rozsah, na třetí scéně umístěné ve stanu schopném pojmout několik set lidí, zmizelo druhé podium na protilehlé straně (nahradila ho tribuna) a rovněž obě "hangárové scény" byly věnovány až na výjimky neznámým jménům a končily dříve. Poměrně silné zastoupení letos měla slovenská scéna, ale převážná většina vystoupení se nesla v tomtéž duchu, jaký předvedli Chiki Liki Tu-A a Polemic – tedy nic, co by od nich už všichni dávno neslyšeli. Místy příjemné, většinou však poněkud zapadané prachem.

Navzdory názvu došlo odpoledne hned několikrát na country. Druhá tráva v čele s Robertem Křesťanem předvedla slušný průřez svou historií, včetně předělávek Boba Dylana, letitého zlatého kousku v repertoáru v podobě předělávky Dire Straits Telegraph Road i několika novinek z čerstvého alba. Silné vlivy moderní country byly patrné i v tvorbě australského John Butler tria; návštěvníci nadšeně aplaudovali především instrumentální ekvilibristice, s jakou kořenilo své melodické a v základu jednoduché písničky. Jeden z vrcholů dne ovšem přišel už v podvečer: hudebníky z Druhé trávy doprovozený Pavel Bobek.

Třiasedmdesátiletý (a zřejmě tak nejstarší účinkující) zpěvák nenechal nic náhodě a sázel jednu legendární píseň za druhou. A i když jeho pěvecký rozsah se slyšitelně zúžil, přesto přilákal nemalý a viditelně nadšený dav, který mnohdy zpíval s ním. A nakonec si vynutil přídavek, jako který zazněla letitá transkripce Jiřího Grossmanna Houston.

Naopak celkem energický nářez přivezli australští metalcoristé Parkway Drive. Frontman statečně chroptěl, ale zároveň si kapela neodpustila řadu výrazných melodií. Těmi rozhodně nešetřili ani britští White Lies. Na rozdíl od pozdějších krajanů The Wombats se vyloženě občas utápěli ve vlastním cukrkandlu a podbízivosti. Což na druhou stranu ocenily hlavně mladé slečny. Zmínění The Wombats ze začátku vyhlíželi celkem čerstvě, ale později se ukázalo, že i přes naléhavý zpěv (ne nepodobný Robertu Smithovi z The Cure) a nasazení mají trochu problém s invencí a rozlišitelností svých jinak celkem příjemných skladeb.

Dramaturgickým omylem se ukázalo zařazení Wohnout na třetí scénu do stanu. Ten totiž při nich praskal ve švech a mnozí zájemci zůstali nedobrovolně venku. Zajímavý vývoj byl u setu Kele Okerekeho, zpěváka a kytaristy kapely Bloc Party, který vystoupil jen pod svým křestním jménem a se sólovým projektem. Zpočátku nevýrazný až nudný blok se postupně proměňoval v divokou taneční jízdu, energickou a strhující, při které se stan postupně zcela zaplnil a celý rozvlnil až v transu se pohybujícím davem. Zásluhu na tom měla především vynikající bubenice.

Slušná, ale nikterak oslnivá vystoupení odehráli Levellers a Asian Dub Foundation. U obou kapel bylo zjevné, že nejlepší léta mají už bohužel za sebou, Levellers hodně sahali k letitým hitům, ADF se zas marně snažili vybudit publikum k reakci na krotké vyznění jejich prezentace. Vítězem dne se tak rozhodně stali My Chemical Romance. Až kabaretně pojatý pop, maximálně dotažený ve své podbízivostí a "vyhmátnutí" pudů  té části publika, chtivé zdánlivě rebelské hudby, ale se silným melodickým potenciálem. A tak zatímco nemalá část publika, znechucená kalkulem opouštěla scénu, ta mnohem větší měla jasno v tom, kdo je tu největší hvězda. Už úvodní vřeštění převážně adolescentních fanynek dávalo tušit, že hudba sama tu není tím důležitým a průběh tomu dal jednoznačnou odpověď. Profesionalitu kapely potvrdil i fakt, že se bez problémů vypořádala s počátečními výpadky techniky, aniž by se to jakkoliv projevilo v jejím výkonu.

Závěr dne na hlavní scéně patřil legendárnímu triu Primus, které dorazil do Česka poprvé. A i když řady diváků díky pozdní hodině a především netuctové a pro povrchní vnímání zcela nevhodné hudbě, značně prořídly, šlo o ojedinělý zážitek. Baskytarista Les Claypool každým momentem dokazoval, proč je považován za jednoho z nejlepších rockových muzikantů na světě a zbylá dvojice mu zručně sekundovala. Magičnost vystoupení doplňovala i nápaditá videoprojekce, promítaná na přilby dvou obřích nafouknutých figurín kosmonautů. Úplně jinou divokou jízdu předvedli poté ve stanu Skyline, který dav nejen roztančili, ale napěchovali takovou porcí energie, že vůbec není divu, že se objevují na stále větším počtu festivalů a jejich název velikostí nápadně začíná přerůstat i donedávna známější kolegy.