Letošní Rock For People sice oficiálně končí až nad ránem 6. května, ale jeho vrcholem byl jednoznačně třetí oficiální den. A nejen proto, že Karel Gott všem zahraničním hvězdám "ukradl show".
Třetí kompletní den festivalu bývá kritický: u návštěvníků, setrvávajících na místě od zahájení, se už projevuje únava, a přibývá těch, kteří se rozhodnou nějakou kapelu "vypustit" a dát přednost relaxu někde u stánku. Pořadatelé letošního RFP ovšem tento moment ani v nejmenším nepodcenili a nasadili silný kalibr.
Třeba britští Foals, opět jedna z kapel, která k nám nedorazila až pět let po zenitu své slávy, ale jako aktuální a stále čerstvé jméno, začínali už krátce po sedmé. A publikum nadchli skvěle fungujícím konceptem: zcela ignorovali vymezování se do rocku, popu i taneční hudby, ale vše spojili v jedno. A tak chvíli zněly opravdu agresivní kytary, aby za pár momentů došlo až na baladické a procítěné popové melodie. Proměny a přechody probíhaly zcela přirozeně a nápaditě, a vlastně se jen nabízel údiv, že něco podobného jiné kolegy zatím nenapadlo.
Energický a zároveň pohodový set Foals, jejichž zpěvák Yannis Philippakis vyloženě hýřil dobrou náladou, byl bezesporu jedním z nejlepších bodů letošního programu. Ale přestože kapela beze zbytku potvrdila pozici jednoho z největších taháků a navíc viditelně nadchla i celou řadu těch, kteří ji ještě neznali, to, kvůli čemu si všichni ročník 2013 budou pamatovat, přišlo na řadu až potom.
Bylo vlastně nejspíš jen otázkou času, kdy to někoho napadne - úspěchy Evy Pilarové či Marty Kubišové na festivalu v Trutnově a mnohonásobně větší aplaus, než mají na jiných koncertech, a kterého se jim tam dostalo, byly dostatečným impulsem. A že Karel Gott začínal na rokenrolech, také není tajemstvím. Výsledkem bylo to, čemu se v ekonomice říkává "dobrý podnikatelský plán".
Nicméně kdo by si býval myslel, že půjde o vystoupení, které přitáhne jen nostalgiky a zvědavce na to, jak vypadá "ten pán, kterého poslouchala maminka", šeredně se spletl. Karel Gott sice začal na jistotu ("Před padesáti lety jsem začal zpívat rokenrol. A celý život zpívám pro lidi, čili for people. Takže Gott for People," ujišťoval hned v úvodu, že sem patří), ale podobně jako mnozí zahraniční interpreti následně drtivé většině ostatních českých účinkujících udělil lekci, jak má vypadat povedený koncert a jak to vypadá, když nejde jen o pouhé (nedejbůh znuděné) přehrávání hitů.
Spletli se i ti, kteří se domnívali, že naše nejznámější popová hvězda vsadí jen a pouze na letité písně ze šedesátých let: prověřené hity pochopitelně převažovaly a slavný Trezor se objevil už chvilku po začátku, ale došlo i na celou řadu novějších písní - a i u těch méně známých nebylo přijetí jen vlažné.
Zpěvák byl v dobré náladě, často žertoval ("kvůli tomuhle jsem si nechal vyměnit kyčel..."), a úspěch zjevně překonal jeho představy. Ve velmi dobře poskládaném setu nemohly chybět skladby jako Beatles, Lady Karneval neb C´est la vie, a nikoho nejspíš nepřekvapily ani coververze Alphaville Být stále mlád či Party alias I´m A Believer od Monkees, ale že dojde i Kávu si osladím nebo Včelku Máju asi mnozí nečekali.
Už zhruba v polovině setu, během kterého se objevovaly v publiku transparenty typu nápisu "Kája" v červeném srdci, mnohonásobný Slavík odhodil sako, a i když bylo občas viditelné, že rychlejší kousky už ho zmáhají, přesto si zjevně triumfální ohlas užíval. Na Lady Karneval, která (před hned několika přídavky) základní set uzavřela, se obklopil tanečnicemi v typických kostýmech festivalu v Riu a s radostí si zahrál i překvapenou stydlivost, když na pódiu přistála obří podprsenka. Že ho ani po nadstandardní sérii přídavků na dřevěné podlaze stanu dupající a nadšením ryčící dav nechtěl pustit, nebylo už překvapením.
Unavené hvězdy
To největší rockové jméno letošního ročníku, američtí Queens of the Stone Age, si o podobné reakci mohlo jen nechat zdát. Nadšením jásala jen početná tlupa fanoušků pod pódiem, ale i když se na jejich set sešla na hlavní scéně většina návštěvníků, dostal se jí spíš statický a místy až překvapivě unavený set. Namísto tvrdých kytarových ataků se většina jejich bloku nesla ve středních a nijak agresivních tempech, kde se muzikanti vyžívali v technických pasážích - a přitom bylo krásně vidět, jak všichni ožili, když občas došlo ke zrychlení. Ne, ani v nejmenším to nebylo špatné, minimálně příznivci si to určitě užili, jen ta očekávání byla zjevně větší.
U britských Klaxons se buď projevila únava publika, nebo fakt, že už se na českých pódiích objevili poněkolikáté, ale každopádně ve chvíli, kdy měli začínat, stan druhé scény doslova zel prázdnotou a zaplněn byl tak nejvýš ze čtvrtiny. Snad i proto kapela se začátkem otálela a spustila se čtvrthodinovým zpožděním. Pak ale své věrné uspokojila optimistickou taneční porcí s častými dvojzpěvy v typických fistulích a dostála své pověsti. Nejlepší léta má už kapela pravděpodobně za sebou, ale přesto jde pro letní festival o ideální "skákací" položku, a i tentokrát se to potvrdilo.
Xavier Baumaxa dorazil nejen na vozíku, na kterém díky zranění absolvoval koncert vsedě, ale přivezl si i doprovodnou kapelu excelentních hráčů, známou z poslední desky Dawntempo. Obzvlášť rytmika Martin Lehký-Bady Zbořil jasně dokazovala, že i naživo si potrhlé písně užívá.
Vedle skladeb z novinkového alba navíc kapelové aranže dostalo i několik osvědčených starších kousků jako Penis či Lidé z malých vesniček, a nová, instrumentálně bohatá a zároveň o něco serióznější, jazzem načichlá podoba, jim velmi svědčí. I přes konkurenci zahraničních jmen jinde to také ocenil vcelku početný dav, který se na "Xaviho" sešel.
Černým koněm večera se stalo vystoupení britských Modestep. Ti jakoby sklízeli to, co už před nimi zaseli - i na Rock For People - třeba Prodigy. Spojení tanečních beatů, místy až brutálně agresivních s ostrými kytarami i teatrální projev frontmana Joshe Frienda zafungovaly a proměnily plochu hlavní scény v jednu velkou rozjetou diskotéku.
Střídání elektro-rockových a dubstepových pasáží navíc dodalo vedle energie celému setu i dostatek pestrosti, takže nuda nehrozila ani na chvíli. Přičteme-li, že šlo o další vcelku aktuální jméno na tuzemských festivalech, podařilo se Rock For People do svého portfolia přidat další skvělý úlovek. Jediným drobným stínem se staly často úplně nelogická a nečekaná ukončení skladeb - což platilo i o celém bloku, kdy londýnská čtveřice zmizela z pódia rychleji, než si nadšené publikum vůbec stihlo uvědomit, že už je konec.
V tanečním duchu vyvrcholilo i finále předposledního dne. A bylo i na výběr: zatímco izraelský producent a DJ Borgore sázel spíš na lámané beaty a agresivitu, australští Loonaloop nejenže pod taktovkou půvabné zpěvačky rozjížděli své jízdy spíš v duchu trance a housu, ale vedle živého bubeníka zpestřovali své skladby i použitím didgeridoo a houslí, a skladby tak dostávaly i nádech world music.
Poslední den festivalu bude věnován hlavní tuzemským kapelám: na rockery čeká Pražský výběr či Kabát s Big bandem, na popové fanoušky zase Aneta Langerová, Tomáš Klus, Charlie Straight, Kryštof či nová skupina Portless, složená z bývalých členů Support Lesbiens.
