Rod Stewart, který vystoupil v pondělí večer v Praze v rámci svého světového turné, je jedním z nejúspěšnějších britských hudebníků všech dob. Stejně tak dobře ale mohl být úspěšným fotbalistou. Je rovněž mimořádným znalcem žen, ze všeho nejraději si ale hraje s vláčky. Přečtěte si rozhovor, který poskytl časopisu INSTINKT.
Vaše hudební kariéra, to jsou vlastně dějiny britské hudební scény - legendární The Faces, skupina Jeff Beck Group i vaie úspěšná sólová dráha. Na které období vy osobně vzpomínáte nejraději?
I kdybych přemýšlel celý náš rozhovor, jedno jediné období vybrat nedokážu - mám rád celý svůj hudební život tak, jak byl. Je totiž utkán z tisíců a milionů úžasných historek. Pravda, některé v době, kdy se odehrály, moc veselé nebyly, úžasnými se staly až s odstupem času, ale o to cennějším materiálem se ukázaly být pro mou autobiografii. Nechci je teď tady zmiňovat, vnímavému čtenáři musí být jasné, že všechny pocházejí z hrnce, v němž se vaří sex, drogy a rokenrol. Koho tenhle způsob života víc zajímá, ať si přečte můj životopis, který jsem vydal v roce 2012 a nazval prostě Rod. I když jsem ho původně chtěl pojmenovat Štastný chlap - to mě vystihuje nejlépe.
Za svou kariéru jste vystřídal bezpočet hudebních stylů, zajímá vás ještě i současná muzika?
Vychoval jsem osm dětí. Takže i kdybych sebevíc nechtěl, byl jsem celý život nucen poslouchat aktuální hudební trendy. Mým dvěma nejmladším dětem je sice teprve pět a jedenáct, takže ty s hudebním terorismem teprve začnou, ale třeba moje devětadvacetiletá dcera Ruby z mého prvního manželství s Alanou Hamilton je sama muzikantka. Svého času měla kapelu Revoltaire, pak nazpívala písničku do reklamy na Pepsi a dnes vystupuje ve dvojici s jednou svojí kamarádkou. A ta mě rozhodně hudebně nešetří! Kdykoli se potkáme, tak mi pouští tolik současné muziky, že se na aktuální scéně orientuji lépe, než kdybych četl všechny britské hudební časopisy.
Dnes vzniká víc muziky než kdykoli v minulosti, ale většina kapel nemá příliš dlouhou kariéru. Jak by zněla rada začínajícím muzikantům od člověka, který se na hudební scéně velmi úspěšně pohybuje již přes půl století?
Proboha! Půl století na hudební scéně. To jste vůbec neměl vyslovovat nahlas! Až doteď jsem se cítil na devatenáct, ale jak mám do téhle číslovky vtěsnat padesátku? To prostě nejde! Jsem naprosto zdrcen, moje srdce buší jak v cílové rovince Tour de Infarkt, plicím chybí kyslík a mozek začíná měknout... Jak zněla otázka?
Původně mě zajímal recept na hudební dlouhověkost...
Tak vy ode mě chcete recept pro mladé muzikanty na hudební dlouhověkost? Ještě před chvílí, kdy jsem se cítil na devatenáct, bych na tuhle otázku nedokázal odpovědět. Ale protože jste mi připomněl, že jsem sice zažil jen jednoho krále a jednu královnu, ale zato čtrnáct premiérů, tak vám něco řeknu. Pokud se chce někdo dneska pustit do muziky, tak tomu, co dělá, musí věřit na milion procent! Rozhodně by nikdo neměl vstupovat do hudebního průmyslu jen proto, že se touží stát bohatým a slavným. Jestli vám jde jen o peníze, tak podnikejte. Pokud to neumíte, zkuste politiku. Ale zapomeňte na hudbu! To vám radím jako příslušník generace, která hudbu milovala víc než vlastní život. To by vám potvrdili i David Bowie, Elton John, Beatles nebo Rolling Stones. My všichni jsme to dělali z lásky k hudbě a k lidem, kteří ji poslouchali. To je jedna část mé rady.
A jaká je ta druhá část?
Druhá část zní: když už začnete z lásky dělat muziku a podaří se vám jejím prostřednictvím vydělávat peníze, tak si dávejte zatracený pozor na své manažery a daňové poradce! Protože jakmile začnete zvonit zlaťáky, okamžitě se kolem vás vyrojí strašná spousta lidí, kteří se vám budou pokoušet od tohohle břemene odlehčit. Takže bacha na prachy a myslete na budoucnost. Nikde totiž není psáno, že když vám jednou cinknul velký hit, stane se to i podruhé. Pro všechny případy je dobré mít zadní vrátka. Zvlášť pokud jste zpěvák, protože neexistuje v hudbě křehčí nástroj, než je hlas. Takže ho pěkně šetřete a nechovejte se k němu jako hlasový vandal! Letos uplynulo pětačtyřicet let od vydání desky Every Picture Tells a Story, která bývá často označována za vaši nejlepší.
Které album považujete za nejpovedenější vy sám?
Nevím, jestli Every Picture Tells a Story je moje nejlepší deska, ale každopádně je to album, kterým jsem prorazil ve své sólové kariéře. Bylo číslo jedna v Anglii i Americe, prodalo se ho několik milionů a já si za něj koupil svůj první barák. Nakonec jsem ho věnoval jedné ze svých lásek... Ale jo, byla to dobrá deska. Znáte ji?
Samozřejmě.
V pořádku, tak už můžete umřít. Alespoň podle jedné encyklopedie je právě tohle jedna z desek, kterou si musíte poslechnout, než za sebou zaklapnete víko... No nevím - není to špatná deska, ale já osobně mám radši své zatím poslední album Time, protože jsem se na něm opět vrátil k psaní písní. A po sedmatřiceti letech jsem znovu dobyl britskou albovou hitparádu! Chápejte - kdyby mně bylo devatenáct, tak mě to v nejmenším nerozhodí, ale být v mém věku hitparádová jednička, to je něco! To se rázem cítíte, jako by vám bylo devatenáct!
Co vás vlastně přimělo začít po více než deseti letech opět psát vlastní písně?
Za to mohl můj dobrý přítel Jim Cregan - skvělý kytarista, který kdysi hrával ve skupině The Family. Pozval jsem ho jednu neděli na oběd a najednou koukám z okna, jak se hrabe z auta s akustickou kytarou. Okamžitě mě napadlo: "A sakra! Určitě zas bude chtít, abych začal skládat nový písničky! Na to tak mám zrovna náladu!" Naštěstí na to šel mnohem rafinovaněji - přehrál mi základ své vlastní nové písničky, která se mi tak zalíbila, že jsem jeho prvotní nápad začal rozvíjet, až z toho byla skladba Brighton Beach. Šlo to tak přirozeně, že jsem po jeho odchodu sedl a začal skládat nové písničky. Napadala mě jedna za druhou a za pár měsíců vznikla autorská deska Time.
A jak jste už zmínil, tak okamžitě opanovala britský albový žebříček, stejně jako v minulosti pět jiných desek a sedm singlů. Svým způsobem jste zažil snad všechno, o čem jen může muzikant snít. Máte snad ještě nějaké nesplněné hudební přání?
Samozřejmě že mám! Ale je to naprosté tajemství - chtěl bych natočit desku, která se bude jmenovat Rod Stewart zpívá Johnnyho Cashe; už mám dokonce předvybrané písně... A víte, co bych chtěl? Aby byla číslo jedna v Anglii a Americe. Ale to je tak troufalé přání, že to raději nikomu neříkejte!
V mládí jste platil za velmi talentovaného fotbalistu. Nikdy vás nezamrzelo, že ve vašem životě nakonec dostala přednost hudba?
Co bych dneska dělal, kdybych dal přednost fotbalu? Možná bych byl nějakým bafuňářem kolem anglického národního týmu... A co dělám, když jsem dal přednost hudbě? Točím desky, jezdím po světě a zpívám... Myslím, že jsem se rozhodl správně! Samozřejmě, jako fotbalista máte spoustu peněz. Ale to jako muzikant taky. Když kopete do míče, letí na vás holky. Ale když vezmete do ruky kytaru a začnete na ni brnkat, má to úplně stejný efekt. Nevím, kdo má víc holek, jestli fotbalista, nebo muzikant. Musel bych se zeptat Davida Beckhama. Ale bez ohledu na to, co by mi řekl, já si na svůj milostný život nikdy nestěžoval... Takže v čem je největší rozdíl mezi hudbou a kopanou? Řekl bych, že je to jasné: jako muzikant se můžete celou svou kariéru oddávat degustaci alkoholických nápojů. Ale zkuste chlastat jako profesionální fotbalista... I když, kdo ví? Budu se muset zeptat Davida Beckhama!
Mimochodem, je o vás známo, že jste celoživotní milovník vláčků. Ještě pořád se věnujete modelům železnic?
Miloval jsem v životě hodně věcí - zejména ženy, hudbu a fotbal. Ale mou největší životní láskou vždycky byly vláčky. O to víc jsem se vždycky těšil do důchodu, protože jsem si myslel, že na ně konečně budu mít tolik času, kolik bych chtěl. A vidíte: namísto toho, abych si hrál s návěstidly, tak kočuji po světě a zpívám lidem. Jak tak o tom přemýšlím, tak nakonec mojí životní láskou bude přece jen ta hudba...
