Rolling Stones: od Špinavý práce po Ještě větší třesk

Projekt remasterů studiových alb Stones, původně vydávaných od roku 1971, se skoro dobral cíle. Nový digitální přepis jedné ze svých nejlepších desek však kapela „schovává". Důvod je celkem jasný.

Není třeba zdůrazňovat fakt, že čím je nahrávka mladší, tím menší je rozdíl ve zvuku remasteru a původního vydání alba na CD. Zatím poslední várka remasterů pokrývá léta 1986 až 2005 a naskýtá se otázka, zda v případě posledních dvou až tří alb byla zvuková úprava potřeba. Šlo spíše o dorovnání kompletu pod heslem když už se uklízí, vezmeme to z gruntu.

První vydání CD Dirty Work a Steel Wheels u CBS (později Sony) nezněla příliš dobře. Přestože album Steel Wheels se už nahrávalo v kompletně digitálním studiu (tehdejší novinka DDD, označující digitální záznam zvukového signálu, digitální mix a mastering i digitální nosič) a rozdíl oproti LP by neměl být tak výrazný. Už druhé vydání na CD u firmy EMI však zesílilo signál a zvedlo dynamiku. Nový remaster navíc v případě těchto titulů lépe vyrovnává poměry mezi frekvencemi. V případě Steel Wheels ovšem obě reedice zredukovaly booklet, z šestnácti stran původního vydání jich zbylo osm.

Původní vydání alb Voodoo Lounge, Bridges To Babylon a A Bigger Bang už masteroval Stephen Marcussen, který je spolu se Stevartem Whitmorem také autorem nového remasteru. Zde už rozdíl není moc patrný. Marcussen podle stejného vkusu, byť s modernějším vybavením, vlastně pouze zaktualizoval vlastní práci.

Třetí várka

LP Dirty Work (1986) je často vnímáno jako největší propad Rolling Stones, přestože i ono má silnější místa a vyšplhalo se na přední příčky hitparád. Nahrávání poznamenaly hádky mezi Jaggerem a Richardsem. Kytarista právem vyčítal zpěvákovi nezájem o práci kapely a upřednostňování sólové dráhy. Dokonce se mluvilo o vyhození Jaggera a jeho nahrazení Rogerem Daltreym z The Who. Charlie Watts jel v alkoholu a heroinu a za bicími ve studiu často zaskakovali Steve Jordan a Anton Fig. Stones nikdy nebyli blíže rozpadu než teď.

Zajímaví hosté jako Jimmy Page, Tom Waits, Bobby Womack či od Springsteena vypůjčená zpěvačka Patti Scialfa nezamaskovali autorskou krizi dua Jagger-Richards. Kvůli potřebě singlového hitu museli Stones sáhnout po cover-verzi Harlem Shuffle (1963) z repertoáru R&B dua Bob & Earl. Depresi přilila smrt pianisty a cestovního manažera Iana Stewarta (12. prosince 1985, 47 let, infarkt), zakládajícího člena Stones, který v době rozjezdu kariéry nebyl připuštěn k řádnému členství kvůli „nevhodnému" vzhledu.

Album Steel Wheels (1989) představovalo po Dirty Work důstojný comeback. Principálové Jagger a Richards se během uvedení do Rock and Rollové síně slávy poplácali po zádech, zajiskřilo to a brzy se jim z rukávů začaly sypat nové písně. Úspěch desky podpořilo do té doby nevídaně mamutí až dinosauří světové turné The Steel Wheels/Urban Jungle Tour, jehož zastávku jsme už naštěstí mohli vidět i v Praze.

S odstupem času sice nepůsobí Steel Wheels jako mistrovské dílo, ale nejen písně jako Mixed Emotions či Rock And A Hard Place odolávají zubu času. Citliví čichači trendů nezůstali chladní ani k módě world music a skladbu Continental Drift natočili s uznávanými marockými hudebníky z vesnice Jajouka. Věnovali ji Brianovi Jonesovi, který s těmito muzikanty natáčel při svých marihuanových výletech do Maroka už v roce 1967.

Na Voodoo Lounge (1994) si Rolling Stones vědomě střihli retro sebe sama. Bluesrocková píseň Love Is Strong s dominantní Jaggerovou foukací harmonikou jakoby vypadla z časů Midnight Rambler. New Faces připomněla baladické pop-songy Stones z poloviny 60. let. Došlo na řádku dřevních rock‘n‘rollů You Got Me Rocking, Sparks Will Fly či Mean Disposition. Těžko říci, proč zrovna za tohle album dostali Stones Grammy, ale špatné není.

V roce 1992 se baskytarista Bill Wyman rozhodl opustit kapelu. Jeho nástupce měl vybrat Charlie Watts. „Celý život si všechno určují sami, a teď to hodí na mě," kroutil nechápavě hlavou, ale mezi hlásící se baskytarovou smetánkou neomylně označil jazzmana Darryla Jonese, někdejšího spoluhráče Milese Davise. Voodo Lounge je Jonesovým studiovým křtem. Pochopitelně zvládá přímočarou hudbu Stones s prstem v nose.

Jagger opět zatoužil po novotách a k Richardsově nelibosti prosadil na titulu Bridges To Babylon (1997) elektroniku, samply a loopy. Přizval dokonce i The Dust Brothers. Mezi skalními rockovými fandy vzbudil „experiment" kontroverzi. Ale kdo si zvykl, možná naznal, že skladby Saint Of Me, Out Of Control, svižná Flip The Switch či Anybody Seen My Baby patří k tomu lepšímu, co Stones napsali.

Ačkoliv právě kvůli Anybody Seen My Baby? málem došlo k průšvihu. Richardsova dcera Angela upozornila tatínka, že kus té jeho nové písničky se nápadně podobá hitu Constant Craving zpěvačky k.d. lang. Mistr riffů si ovšem nehrál na mrtvého brouka jako třeba Red Hot Chilli Pepers vůči Tomovi Pettymu a chybu přiznal: „Celý život se bojím, abych nevědomky něco neobšlehl. Teď se mi to stalo." Sám gentlemansky nabídl k.d. lang a dalšímu z autorů Benu Minkovi spoluautorství a rozdělil se o tantiémy.

Album A Bigger Bang (2005) je stále v živé paměti. Přeskočilo zase zpět ke kořenům a k syrovějšímu rockovému zvuku, blues i „dřevnímu" funky. Skladby Rough Justice nebo Oh No, Not You Again jiskří energií, nechybí klasický jaggerovský sarkasmus třeba v Look What The Cat Dragged In. Kapela si v písni Sweet Neo Con rýpla do tehdejší americké politiky a Bushe. „Říkáš, že seš křesťan, ale myslím, že seš pokrytec. Říkaš, že seš patriot, ale myslím, že seš mazaný hovno... Demokracie je náš styl/dokud nejseš proti nám/pak následuje vězení bez soudu," zpívá Jagger. Skupina ukázala, že jí ještě nevypadaly zuby a deska u kritiky vyvolala převážně nadšení. Svým majstrštykům se Rolling Stones nevyrovnali, ale rozhodně si neuřízli ostudu.

Průšvih téhle reedice? Na remaster klidně mohli Stones přihodit i písně Under The Radar a Don‘t Wanna Go Home, které původně vyšly pouze jako bonusy na DVD formátu Deluxe edition. Písně by nepůsobily nesourodě a titul by zatraktivnily.

Kdy dojde na exulanty?

Ačkoliv jednotlivé várky remasterů ctily chronologii, hned první série přeskočila legendární „Vyhnanství na hlavní třídě", 2LP Exile On Main St. (1972). Proč právě tohle album, které patří k tomu nejlepšímu, co Stones natočili?

„Na desku samozřejmě nikdo nezapomněl. Jsme si vědomi významu titulu, který časopis Rolling Stone zařadil jako sedmé nejdůležitější album všech dob. Vydání Exile On Main st. je naplánováno na závěr roku jako součást větších oslav," píše se v tiskové zprávě.

Dobře vymyšleno. Uzavřený komplet ve slušivé krabici je třeba mediálně zaktualizovat před vánočními svátky a která jiná deska než Exile by se o to postarala lépe?

Foto: Tomáš S. Polívka